Ranní mlha se rozprostírala nad hradním nádvořím, kde se Phelan zastavil u bran. Slunce teprve začínalo pronikat skrz šedou záclonu oblohy, ale jeho mysl byla příliš zaměstnaná, aby si toho všiml. Už několik nocí nedokázal pořádně spát. Jeho myšlenky se stále vracely k Linnet – k její odvaze, její síle, a... k tomu, jak moc ho ovlivňovala.

Nechtěl si to přiznat. Nechtěl přijmout, že na ní myslí víc, než by měl. Každý její pohled, každý pohyb v něm probouzel něco, co nedokázal ovládnout. Věděl, že Linnet je jiná než všechny ženy, které kdy poznal. Ale právě proto to bylo nebezpečné. Láska byla slabost – a on si nemohl dovolit být slabý.

„Phelane," ozval se za ním hlas jeho bratra Manguse, který k němu přicházel s lehkým úsměvem. „Zase se ztrácíš ve svých myšlenkách? Vsadím se, že je za tím Linnet."

Phelan střelil po bratrovi varovným pohledem, ale Mangus se jen zasmál. „Neboj, nic neřeknu. Ale víš, bratře, někdy může být láska tou nejsilnější zbraní, ne slabostí."

Phelan neodpověděl. Místo toho se otočil a vrátil se zpět do síně. Už na prahu však ucítil napjatou atmosféru. Něco nebylo v pořádku.

Uvnitř síně stála Linnet, která právě mluvila s jeho matkou. V její tváři se zračila únava, ale oči zůstávaly klidné a pevné. Vedle nich stál posel – cizinec s tmavým pláštěm a kápí, jehož pohled byl studený a přísný. Vedle něj porodní bába, jejíž tvář svítilo téměř vítězstvím.

„Co se tu děje?" zeptal se Phelan ostrým tónem, jeho pohled přejel po všech přítomných.

„Tento muž," začala porodní bába s hranou úctou, „je zástupcem církve. Bylo mou povinností informovat je o tom, co se tu děje. O té ženě... a jejích činech."

Phelanův pohled se zabodl do posla. „Jaké činy? Linnet zachránila život mé sestře a jejímu dítěti. Je to hřích?"

„Není na mně rozhodovat o hříších, můj pane," Posel přikročil blíže, s pohledem upřeným na Phelana, „Ale to, co tato žena provádí, je nepřirozené. Používá nástroje, které nepocházejí z tohoto světa. Porušuje Boží zákony."

Phelan sevřel čelisti. „Boží zákony?" opakoval. „Kde byl váš Bůh, když Astrid umírala? Byla to Linnet, kdo jí dal šanci žít. A vy sem přicházíte, abyste ji obvinili?"

„Phelane," promluvila tiše Linnet, ale v jejím hlase byla naléhavost. „Nech to být. Oni to nepochopí."

„Ne," zavrčel Phelan, jeho hlas hromový. „Nebudu stát stranou a dívat se, jak tě někdo ponižuje."

Posel si odkašlal, jeho hlas byl pevný. „Pokud je tato žena nevinná, pak nemá co skrývat. Církev žádá, aby přišla před naše soudce a zodpověděla naše otázky."

„Nikam nepůjde," odvětil Phelan okamžitě. „Tahle žena je pod mou ochranou. Pokud ji chcete, budete muset projít mnou."

Linnet na něj překvapeně pohlédla. Cítila, jak se jí sevřelo srdce. Jeho slova byla jako bodnutí – nejen bolestivá, ale i plná naděje. On ji chránil. On ji... miloval? Ne, to si nemohla dovolit věřit. Phelan byl mužem rozumu, ne citů. Ale přesto...

Její pohled změkl.

„Phelane, nemůžeš se postavit proti církvi kvůli mně," zašeptala.

„Už jsem se postavil," odpověděl tvrdě. „A udělám to znovu."