Uteklo několik dní od dramatického porodu, ale napětí, které tehdy naplnilo hrad, stále doznívalo. Astrid zůstávala slabá, její tvář bledá a pohyby unavené, ale díky pečlivé péči se její stav každým dnem lepšil. Linnet pečlivě dávkovala antibiotika, která měla schovaná mezi věcmi z její minulosti, a výsledky se začaly projevovat. Dítě, malé a křehké, se zatím drželo zuby nehty, jeho slabý pláč zněl jako důkaz síly, kterou zdědilo po své matce.

Hrad si oddechl – Astrid i dítě přežili. Naděje, která se zdála být ztracená, byla znovu nalezena. Mnozí Linnet považovali za zázrak, její odvaha a znalosti probudily úctu i obdiv. Přesto zůstávala na hradě zvláštní atmosféra. Klid, který následoval, byl téměř křehký – připomínal ticho, které přichází po velké bouři, kdy nikdo neví, jestli ta největší rána teprve nepřijde.

Linnet trávila většinu času u Astridina lůžka. Její klidné pokyny a jisté ruce dávaly všem kolem naději, že zázrak, který započala, bude pokračovat. Utišovala bolest, kontrolovala léčiva a dodávala sílu – pro Astrid byla majákem, který ji vedl zpět ke světlu. Pro většinu na hradě byla hrdinkou. Pro ostatní však představovala něco neznámého. Něco, co si nedokázali vysvětlit.

Dítě, přestože se narodilo malé, bojovalo. Jeho slabý pláč, který se čas od času rozlehl místností, přinesl všem naději. Phelan to vše sledoval zpovzdálí. Kdykoliv se na nádvoří ptali na zdraví Astrid, odpovídal jen krátce a stroze, ale uvnitř cítil úlevu. Linnet je zachránila. To věděl. A přesto nedokázal potlačit zmatek, který v něm sílil.

Seděl na jedné z lavic u nádvoří a sledoval své válečníky při tréninku. Svaly se napínaly a meče třeskaly, ale jeho mysl byla jinde. Neustále se vracel k ní. K Linnet. K tomu, jak sebejistě působila ve chvíli, kdy všichni ostatní váhali. K tomu, jak ji nikdo nedokázal zastavit, když věřila, že dělá správnou věc. K tomu, jak si věřila.

Phelan přivřel oči. Měl za sebou tři manželství. Každé z nich bylo spojeno s povinností, nikoliv láskou. Jeho ženy byly tiché, poslušné, dělaly, co jim řekl. A teď... Linnet byla naprostý opak. Neústupná, sebevědomá, odvážná. Nedokázal popsat, co ho na ní tolik přitahovalo, ale věděl, že to bylo nebezpečné. Nebezpečné proto, že mu to ukazovalo slabinu. A on byl náčelníkem. Nemohl si dovolit slabiny.

„Můj pane?" Phelan se otočil a spatřil Hazela, který ho probodl svým typickým bručounským pohledem. „Zíráš do prázdna, jako by tě někdo zaklel."

„Nezírám," odsekl Phelan, ale Hazel se jen uchechtl. „Jen myslím."

„Na Linnet, že?" dodal Hazel suše, aniž by čekal na odpověď. „Vypadáš, jako by tě někdo zahnal do kouta."

Phelan mlčel, ale Hazelova slova ho zasáhla hlouběji, než by si přál.

Mezitím v jedné z malých komnat porodní bába seděla u krbu a mumlala si modlitby. Přes její sevřená ústa občas uniklo slovo jako „ďábel" nebo „hřích". Tohle nebylo přirozené. To, co Linnet udělala, nebylo normální. Otevřít lidské tělo? Řezat do něj? A ty podivné lahvičky, které nesly vůni, jakou nikdy necítila? To nemohlo být nic jiného než magie.

S každou další modlitbou její rozhodnutí sílilo. Tohle muselo být oznámeno. Duchovní by věděli, jak s tím naložit. Oni by odhalili pravdu o Linnet.

V hlavní síni hradu se ten večer sešlo několik žen a mužů. Porodní bába, stále rozčilená, stála uprostřed a hlasitě spustila: „Říkám vám, ta žena není přirozená! Řezala do těla, jako by to bylo maso! Použila elixíry, které voněly jako hřích. Ona není jedna z nás. Je to čarodějnice! Zasahuje do Božích záměrů!"

Šepot naplnil místnost. Někteří kývali hlavami, jiní si šeptali mezi sebou. „Zachránila život Astrid i dítěte," ozval se jeden z mužů, ale porodní bába ho umlčela ostrým pohledem.

„Říkám vám, ta žena zasahuje do Božích záměrů!" Vykřikla zase bába.

Šepot naplnil místnost, někteří přikyvovali, jiní hleděli nejistě. Phelan však, sedící na svém místě u čela stolu, najednou zvedl hlavu. Jeho pohled se zabodl do porodní báby jako ostrý nůž. Šum okamžitě ustal.

„Dost," pronesl hlubokým, nekompromisním hlasem, který se rozlehl místností jako hrom. „Nebudu poslouchat další nesmysly."

Porodní bába ustoupila o krok, ale její tvář byla stále vzdorovitá. „Můj pane, říkám jen pravdu. Ta žena..."

„Ta žena," přerušil ji Phelan ostře, „zachránila život mé sestře a jejímu dítěti. A odvážila se udělat to, co ty – ve své zbabělosti a neznalosti – odmítáš. Kdyby nebylo jí, pohřbíváme dnes dva další členy mého rodu."

„Ale, můj pane," pokusila se bába znovu odporovat, hlas jí přitom třásl, „to, co udělala, je proti..."

„Proti čemu?" zavrčel Phelan a postavil se, jeho obrovská postava vrhala stín na celou místnost. „Proti vašim pověrám? Vaší víře, která omlouvá nečinnost? Já v ďábla nevěřím. Ale vím, že ďábel by nepřišel zachránit životy."

Ticho v místnosti bylo téměř hmatatelné. Porodní bába zaváhala, ale nakonec ustoupila ještě o krok. „Jestli to tak cítíte, můj pane... ale varovala jsem vás. To, co se tu děje, přitáhne Boží hněv."

„Ne, pokud to přitáhne můj hněv dřív," zavrčel Phelan a jeho pohled ji přiměl sklopit oči. „Ještě jednou tě uslyším šířit tyhle nesmysly, a z hradu tě vyženu."

Porodní bába beze slova odešla, mumlajíc si další modlitby. Lidé v síni zůstali mlčet, ale jejich pohledy se střídavě upínaly na Phelana a na prázdné místo, kde porodní bába před chvílí stála.

Phelan se opět posadil, jeho rysy tvrdé. Ale uvnitř cítil zvláštní zmatek. Věděl, že tímto činem nejenže ochránil Linnet, ale také přiznal – byť nepřímo – jak moc mu na ní záleží. To uvědomění ho zneklidnilo ještě víc než porodní bába samotná.