Linnet seděla na nízké stoličce u okna své komnaty. Bylo to už na druhý den, co ji její muž nechal zavřít v komnatě, ale vůbec jí to nevadilo.

Z venku doléhal tlumený zvuk hradního nádvoří – hlasy válečníků, smích žen, zvuk kopyt koní. Byla tam, zavřená, podle Phelanova rozkazu. Měla by být rozčilená nebo uražená, ale nebyla. Naopak – na tváři jí pohrával jemný úsměv.

Jeho reakce byla přesně to, co očekávala. Žárlivost. Ten rozporuplný plamen, který jí ukázal, že jeho city nejsou tak chladné, jak by se mohlo zdát. Zavřel ji, protože nevěděl, co jiného dělat. Ale zavření do komnaty bylo slabým pokusem o ukázání moci. Nezlomil ji tím – naopak, ukázal jí, že její plán postupuje podle očekávání.

Pohladila prsty okenní rám, její mysl byla klidná. Věděla, že tohle je jen další krok. Ale otázka byla – jak daleko ho bude muset ještě dostrkat, než přestane bojovat sám se sebou?

Klopýtavé kroky na chodbě přerušily její zamyšlení. Dveře se pootevřely a do komnaty nahlédla Astrid. Linnet si okamžitě všimla její bledé tváře a unavených očí. Astrid už bylo jasně vidět, že brzy porodí.

„Astrid," usmála se Linnet a pokynula jí, aby vstoupila. „Neměla bys odpočívat?"

Astrid si unaveně sedla na lůžko a chytila se za břicho. „Nemohu spát, Linnet. Nezlob se, že jsem přišla... ale víš, měla jsem pocit, že tě tu nenechám samotnou. Co kdyby se něco stalo?"

Linnet se na ni zkoumavě podívala, její hlas zůstal klidný. „Myslím, že tebe bude potřebovat někdo jiný mnohem víc než já. Jak se cítíš?"

„Dítě se ozývá víc a víc. Vím, že to bude brzy. A až to přijde..." Zaváhala, ale pak tiše dodala: „Doufám, že budeš při mně, Linnet."

Linnet se naklonila a jemně stiskla Astridinu ruku. „Budu tady, Astrid. Slibuji."

Mezi tím seděl Phelan na svém trůnu v hradní síni. Rozlehlá místnost, obvykle plná ruchu a hluku, byla teď zvláštně tichá.

Seděl vzpřímeně, jak se slušelo na náčelníka, ale jeho myšlenky byly rozhárané jako moře za bouře. V hlavě mu stále vířil obraz Linnet – její klidný pohled, její úsměv, její vzdor. Zavřel ji, a přesto měl pocit, že jeho kontrola se rozplývá.

Dveře síně se otevřely, když vstoupili jeho bratři.

Mangus vypadal, jako by se právě chystal na velkou oslavu, zatímco Hazel měl opět svůj typický pohled znechuceného medvěda, kterého někdo vytáhl z brlohu.

„No, no," začal Mangus s teatrálním výrazem, „náš velký náčelník sedí na svém trůnu a vypadá, jako by právě přemýšlel, jak vyhrát největší bitvu svého života."

„Nejspíš proto, že přemýšlí," zamručel Hazel. „Ale ne o bitvě. O ní."

„Co chcete?" Zabručel Phelan naštvaně.

Mangus se rozhlédl po prázdné síni a s přehnanou úctou uklonil. „Chceme tě, ó velký náčelníku, vytáhnout z tvých nekonečných myšlenek. Protože podle toho výrazu..." ukázal dramaticky na jeho tvář, „...ztrácíš kontrolu sám nad sebou. A možná i nad Linnet."

„Mám vše pod kontrolou." Sevřel opěradla trůnu pevněji.

Hazel si povzdechl a opřel se o jeden z pilířů. „Mangusi, slyšel jsi? On má vše pod kontrolou. Asi jsem si nevšiml toho klidu, který kolem něj vyzařuje."

Mangus si přitáhl židli a posadil se přímo naproti Phelanovi. „Phelane, můj drahý bratře, nedělej ze sebe blázna. Zavřel jsi ji. A co se tím změnilo? Sedíš tady, vypadáš jako bouře připravená k výbuchu, a přitom ona sedí nahoře a nejspíš se usmívá, protože tě má přesně tam, kde tě chtěla mít."

„Ona mě nikam nedostala," zavrčel Phelan a zvedl se z trůnu. „Je to moje žena. Dělá, co chci."

Mangus zvedl prst, jako by právě vyučoval. „Ach, ale to je ten problém, ne? Linnet nedělá, co chceš. A právě proto tě to tak rozčiluje."

„Víš, že má pravdu. Přestal jsi být náš neochvějný Phelan. Sedíš tu, hlavu plnou myšlenek na jednu ženu, místo abys plánoval bitvu. A víš co? Myslím, že tě má. A je jedno, kolikrát ji zavřeš." Pokýval hlavou Hazel.

„Hazele, obvykle s tebou nesouhlasím, ale tentokrát... ano. Tuhle válku náš drahý bratr prohrál."

Phelan je probodl pohledem. „Neprohrál jsem. A rozhodně ne válku."

„Opravdu?" Mangus si povzdechl. „Tak mi vysvětli, proč ti včera stačilo, aby se usmála na Ewana, a tys málem vyrazil dveře? To zní jako muž, co má vše pod kontrolou?"

„Možná bys měl přestat předstírat. A udělat něco, co má smysl." Zvedl Hazel obočí.

Phelan se obrátil k oknu, jeho čelisti pevně sevřené. Slova jeho bratrů ho bodala, ale ještě víc ho rozčilovalo, že byla pravdivá.

Mangus zvedl ruce, jako by chtěl všechno ukončit. „Dobře, dobře. Už tě nebudeme trápit. Jen doufám, že si to uvědomíš dřív, než bude pozdě."

„Uvědomím si co?" otočil se Phelan prudce.

Mangus se usmál, ale jeho tón byl tentokrát vážnější. „Že Linnet tě nutí cítit. A ty to nenávidíš, protože to znamená, že už nejsi jen náčelník. Jsi taky muž."

Phelan ztuhl, jeho pohled ztvrdl. Ale hluboko uvnitř věděl, že jeho bratři mají pravdu. A právě to ho děsilo.