Phelan nemohl najít klid. Jeho myšlenky byly neustále u Linnet – ať už se pohybovala po nádvoří, mluvila s ženami nebo se věnovala válečníkům.

Viděl ji všude. Ale nejhorší bylo, že ji neviděl tam, kde ji chtěl mít – vedle sebe. Už to nebyla Linnet, která mu vpadala do ložnice s odhodlaným pohledem. Už to nebyla ta, která se snažila upoutat jeho pozornost. Místo toho byla nepolapitelná, klidná, jako by se jí celý svět točil kolem ní samotné, a ne kolem něho.

Toho večera ji zahlédl na nádvoří, jak pomáhá s přípravou obvazů. Vedle ní stál Ewan, opíral se o zeď a lehce se usmíval. Linnet k němu zvedla hlavu, řekla něco, čemu se oba zasmáli, a pak se jemně dotkla jeho ruky, jako by ho chtěla povzbudit. Phelan stál u vchodu do hradu, tělo napjaté a oči pevně přikované k té scéně. Každý pohyb, každý dotyk, každý úsměv byl jako hrot šípu, který ho bodal.

„To stačí," zamumlal si pod vousy a vydal se k nim.

„Ewane," zvolal a jeho hlas zněl jako hrom. Ewan se okamžitě narovnal, jeho úsměv zmizel. Linnet se otočila, její klidný pohled se setkal s Phelanovými rozzuřenýma očima.

„Můj pane," vydechl válečník tiše a pokusil se uhnout z cesty. Ale Phelan ho zastavil mávnutím ruky.

„Co tady děláš?" zeptal se ostře. „Nemáš snad být ve zbrojnici se svými druhy?"

„Promiňte, můj pane," začal opatrně, „chtěl jsem jen poděkovat paní Linnet za její péči."

„To už jsi udělal," přerušil ho tvrdě. „Teď běž."

Ewan se rychle uklonil a odešel, aniž by se ohlédl. Linnet však zůstala stát na místě, její výraz byl klidný, téměř pobavený. Pozorovala svého rozzuřeného muže, a jeho hněv byl téměř hmatatelný.

„Je něco, co ti vadí, můj pane?" zeptala se jemně.

„Myslíš, že to nevidím?" zavrčel. „Myslíš, že jsem slepý k tomu, co děláš?"

Linnet naklonila hlavu na stranu, její výraz zůstal stejný. „A co dělám, můj pane? Léčím tvé lidi? Pomáhám těm, kteří mě potřebují? Pokud to vadí, pak jsem zřejmě nepochopila svou roli."

Její klidná slova ho rozzuřila ještě víc. Přistoupil k ní blíž, jejich tváře teď byly jen kousek od sebe. „Tvoje role je být mou ženou," zasyčel. „A ne dělat... tohle."

„Tohle?" zopakovala a zvedla obočí. „Pomáhat lidem? Nebo tě nutit cítit něco, co si sám nechceš přiznat?"

Její slova ho zasáhla, ale nedokázal ustoupit. Ve své žárlivosti a frustraci udělal to, co nikdy nečekal – nařídil strážným, aby ji odvedli do její komnaty a zůstala tam, dokud „nepochopí své místo".

Toho večera se Phelan uzavřel do své komnaty. Jeho mysl byla rozervaná. Co to udělal? Proč ji zavřel jako nějakou vzbouřenou poddanou? Ale žárlivost, kterou cítil, byla příliš silná na to, aby ji potlačil. Viděl její tvář, slyšel její klidná slova, a přesto měl pocit, že ho ovládá.

Její vzdálenost, její klid, její úsměv – to všechno ho dohánělo k šílenství. Nemohl popřít, že to, co k ní cítil, bylo jiné. Něco, co nikdy necítil ke svým předchozím ženám. Ty byly jeho povinností, jeho odpovědností. Linnet byla jeho vášní – a jeho slabinou.

Seděl u krbu, jeho pohled upřený do plamenů, které tančily a praskaly, jako by se mu vysmívaly. Jeho mysl byla těžká, plná zmatku a hněvu, který nedokázal pojmenovat. Linnet. Její jméno bylo jako ozvěna, která se mu vracela znovu a znovu. Zavřel ji. Zavřel ji jako nějakou vzbouřenou poddanou. A přesto měl pocit, že to nestačilo. Že ona stále ovládá jeho myšlenky.

Dveře se otevřely a dovnitř vešli jeho bratři. Mangus měl na tváři svůj obvyklý úsměv, zatímco Hazel vypadal, jako by ho někdo právě přinutil vstát z postele.

„No, no," začal Mangus, když si všiml Phelanova výrazu. „Náš drahý bratr vypadá, jako by právě prohrál bitvu. Nebo snad válku?"

Hazel si přitáhl stoličku a posadil se vedle krbu. „Spíš to vypadá, že se snaží vyhrát válku, kterou nemůže vyhrát."

Phelan po nich střelil pohledem, ale mlčel. Mangus se usadil na druhou stranu, nalil si pohár vína a s úsměvem si ho přiložil k ústům. „Tak povídej, bratře. Co tě trápí? Nebo spíš... kdo tě trápí?"

„Nechte toho," zavrčel Phelan. „Nemám náladu na vaše řeči."

„Ach, ale my máme náladu na tvoje," odpověděl Mangus s jiskrou v očích. „Phelane, vážně. Myslíš, že jsme slepí? Vidíme, jak se na ni díváš. Vidíme, jak tě dohání k šílenství. A teď jsi ji dokonce zavřel. To je nový rekord, i na tebe."

Hazel si povzdechl. „Mangusi, nech ho. On si to stejně nepřizná."

„Přiznat co?" zavrčel Phelan a jeho pohled byl jako blesk. „Že mě provokuje? Že mě dohání k šílenství? Ano, to přiznávám. Ale to neznamená, že..."

„Že co?" přerušil ho Hazel. „Že ji miluješ?"

Phelan ztuhl. Slovo „láska" viselo ve vzduchu jako nevyřčená pravda, kterou se snažil potlačit. Mangus se rozesmál a poplácal Hazela po rameni. „Hazele, ty jsi génius. Vidíš, jak zrudl? To je ono. Náš drahý bratr je zamilovaný."

„Nejsem," zavrčel Phelan, ale jeho hlas zněl méně přesvědčivě, než by chtěl.

„Ale jdi," ušklíbl se Mangus. „Phelane, přiznej si to. Linnet není jako ostatní. A to tě děsí. Protože tě nutí cítit něco, co jsi nikdy necítil."

„A proto ji zavíráš. Protože nevíš, co s tím máš dělat." přikývl Hazel.

Phelan vstal, jeho pohled byl tvrdý, ale v očích měl zmatek. „Držte si své rady pro sebe," řekl ostře. „Já vím, co dělám."

Mangus se opřel a s úsměvem si přiložil pohár k ústům. „Samozřejmě, že víš, bratře. Samozřejmě."

 „Jen doufám, že to nezjistíš příliš pozdě." Zavrtěl hlavou Hazel.

Phelan odešel z místnosti, ale jejich slova ho pronásledovala. Oni to viděli jasně. Viděli, jak moc se změnil. A on to věděl taky.

Linnet pro něj byla víc než ženou. Byla tím, co narušovalo jeho neochvějnou pevnost, a právě to v něm vzbuzovalo neklid, jaký dosud nepoznal.