Linnet se ponořila do svého plánu s precizností, která by mohla konkurovat i těm nejlepším stratégům. Věděla, že Phelan je muž, který se řídí povinnostmi a disciplínou, ale jeho srdce bylo pevně uzamčené. A pokud ho chtěla přimět, aby se jí otevřel, musela ho vyvést z rovnováhy. Žárlivost byla klíčem. Ne proto, že by chtěla Phelana ranit, ale protože věděla, že jen tak ho přiměje něco cítit – něco skutečného, co by ho donutilo přestat se skrývat za maskou náčelníka.

Přestala ho vyhledávat. Už žádné nečekané návštěvy v jeho ložnici, žádné pokusy o rozhovory, žádné úsměvy, které by patřily jen jemu. Místo toho se plně věnovala ženám, vesničanům a válečníkům.

Pomáhala, radila, léčila – a přitom si všímala, jak se Phelanova nálada mění. Viděla, jak ji sleduje, jak jeho pohled ztvrdne pokaždé, když se dotkne něčího ramene nebo se zasměje na jiného muže. A pokaždé, když zahlédla ten záblesk žárlivosti v jeho očích, pocítila tiché vítězství.

Jednoho rána, když se věnovala skupině žen na nádvoří, přistoupil k ní mladý válečník. Ewan, který se zotavoval ze svého zranění, jí přišel poděkovat za její péči.

„Má paní," začal tiše, „nevím, jak vám poděkovat. Bez vás bych možná..."

Linnet ho přerušila jemným úsměvem.

„Nemusíš mi děkovat, Ewane. Jen se o sebe starej a poslouchej, co jsem ti řekla."

Ewan se usmál, jeho pohled byl plný vděčnosti. „Udělám, co jste mi poradila. Ale... kdybych mohl něco udělat pro vás, stačí říct."

Linnet se zasmála a položila mu ruku na rameno. „Stačí, když budeš zdravý. To je pro mě dost."

Z dálky je sledoval Phelan. Jeho pohled byl jako oheň, který se nedal uhasit. Viděl, jak se Linnet dotýká Ewana, jak se na něj usmívá, a jeho mysl se zaplnila obrazy, které ho spalovaly. Proč se na něj takhle dívá? Proč se ho dotýká? A proč už se takhle nedívá na mě?

Toho večera, když seděli u stolu, bylo ticho téměř hmatatelné. Linnet jedla klidně, jako by si nevšimla Phelanova napětí. On však nemohl mlčet.

„Jak se daří Ewanovi?" zeptal se náhle, jeho hlas byl ostrý.

Linnet zvedla pohled, její výraz byl klidný. „Už je mu lépe. Dodržuje, co jsem mu řekla."

„A co další muži?" pokračoval Phelan. „Kolik jich ještě budeš zachraňovat, Linnet?"

„Kolik bude třeba. Proč se ptáš, můj pane?"

„Protože mi připadá, že se věnuješ všem ostatním víc než mně," odsekl. „Možná bych ti měl připomenout, kdo je tvůj muž."

Linnet zvedla pohled od stolu a klidně se na něj podívala. V jejích očích byl neochvějný klid, který Phelana dráždil mnohem víc než jakýkoliv odpor. Naklonila hlavu, jako by zvažovala jeho slova.

„Můj pane," začala tiše, její hlas byl jemný, ale pronikavý, „ty jsi náčelník. Tvůj lid na tebe spoléhá. A já se snažím jen pomáhat těm, kteří na tobě závisí. Myslela jsem, že bys to ocenil."

Její tón byl klidný, nevinný, ale Phelan cítil, že její slova skrývají výzvu. Ocenit? Zabodl pohled do jejího obličeje, ale Linnet se na něj dívala s neochvějným klidem.

„Ocenil?" zopakoval tiše, jeho hlas neskrýval napětí. „Co bych měl ocenit, Linnet? To, že jsi blíž mým mužům, než mě? To, že s tebou sdílejí věci, které nesdílíš se mnou?"

„Sdílejí věci, které potřebují říct," odpověděla klidně. „A možná vědí, že já nejsem jejich náčelník. Nejsem ten, kdo by měl zasáhnout. Ty jsi ten, kdo je vede. Já... já jen naslouchám."

Její slova byla mírná, ale v jeho mysli vyvolala bouři. Phelan věděl, že má pravdu. Ale proč ho to tak rozčilovalo?

„Přestaň s těmi hrami," řekl ostře. „Já nejsem jeden z těch mužů, Linnet. Já nejsem někdo, kdo tě bude obdivovat z dálky. Já jsem tvůj muž."

„Ano, jsi můj muž, můj pane. Ale možná jsi zapomněl, že já jsem tvoje žena. A žena, která nechce jen sedět a čekat na tvůj čas."

Její slova ho zasáhla hluboko. Phelan ji sledoval, jeho rysy byly napjaté. Linnet se opět klidně posadila, jako by se nic nestalo, a pokračovala v jídle.

Ale Phelan nemohl najít klid. Jeho mysl byla rozervaná. Bylo to poprvé v jeho životě, kdy cítil něco takového – ostrou, pálivou žárlivost, která drásala každou jeho myšlenku.

Jeho první tři ženy byly jeho povinností. Ctil je, byl jim věrný, ale nikdy k nim necítil to, co teď k Linnet. Ona v něm probouzela něco neznámého, divokého a nekontrolovatelného.

Nemohl si pomoci. Myšlenky se mu vracely k obrazu jejího úsměvu, který věnovala Ewanovi, k dotyku její ruky na jeho rameni, k jejím slovům, která přicházela s takovou lehkostí, jakou s ním nikdy nemluvila. Žárlivost byla cizí, nečekaná, ale nepopiratelná. Bolela ho a zároveň ho svírala – jako by mu ukazovala něco, co si nechtěl přiznat.

On nebyl mužem, který by se nechal unést emocemi. Ale to, co cítil k Linnet, bylo jiné. Ať chtěl nebo ne, nemohl popřít pravdu: ona měla moc ho zničit. A tahle představa ho děsila stejně jako ho k ní přitahovala.

Vstal od stolu a odešel, ale její obraz ho neopouštěl. Linnet byla jiná. Byla jeho slabinou.