Linnet se ponořila do svého plánu s odhodláním, které nikdy předtím necítila. Phelan možná vládl mečem a autoritou, ale ona měla jiné zbraně – empatii, znalosti a přirozenou schopnost spojovat lidi.

Věděla, že si musí získat jeho lásku a důvěru tak, že mu ukáže, že je víc než jen jeho žena. Byla jeho rovnocenným partnerem, ať už si to on sám uvědomoval, nebo ne.

Ženy z vesnice si brzy všimly její otevřenosti a laskavosti. Začaly za ní chodit – zpočátku opatrně, se studem, ale postupně se jejich počet zvětšoval. Linnet se stala důvěrnicí, někým, s kým mohly sdílet své starosti, touhy a drobné radosti. Scházely se pravidelně, v jednom z pokojů hradu, který si ženy vybraly jako své útočiště. Linnet jim radila nejen ohledně manželství a mužů, ale také v otázkách zdraví a každodenního života.

Znalosti, které získala jako zdravotní sestra, jí poskytly velkou výhodu. Věděla, jak léčit drobná zranění, jak rozpoznat příznaky vážnějších nemocí, a dokonce jak uklidnit mysl ženy, která si nevěděla rady se svým mužem. Nejprve radila nenápadně, aby nevzbudila přílišnou pozornost, ale postupem času za ní začali chodit i další lidé – muži, děti, dokonce i starší obyvatelé vesnice. Byla pro ně zázrakem z jiného světa.

Phelan si brzy všiml, jak jeho hrad ožil novou energií. Viděl, jak jeho lidé vzhlíží k Linnet nejen jako k jeho ženě, ale jako k někomu, komu mohli věřit a na koho se mohli obrátit.

Zpočátku to sledoval s jemným úsměvem, fascinován její schopností získat si lidi. Ale postupem času se v něm začaly objevovat pochybnosti. Proč za ní lidé chodí častěji než za felčarem? A proč mu nikdo nic neřekl o tom, co Linnet dělá?

Phelan se přistihl, že na ni myslí častěji, než by chtěl. Nevědomky si všímal každého jejího kroku.

Viděl, jak se pohybuje mezi lidmi s lehkostí a přirozeností. Sledoval, jak ženy hltají každé její slovo, jak ji děti oslovují s důvěrou, a dokonce i muži, ač váhali, občas přistoupili a tiše se jí na něco zeptali. Vždy se přitom nakonec usmáli – úsměvem, který Phelan sám tak dobře znal. Byla totiž schopná odlehčit jakoukoliv situaci, aniž by si to lidé uvědomili.

Zpočátku se tomu jen tiše smál, fascinován jejími schopnostmi, ale postupem času se v něm něco změnilo. Byly to drobné okamžiky. Třeba když viděl, jak Linnet pohladila jednoho z vesničanů po paži, zatímco mu s klidem vyprávěla, jak používat bylinky na jeho bolavé klouby. Nebo když spatřil, jak mladý Ewan poslouchá její slova se zvláštním obdivem v očích.

Jednou, když se setmělo, zahlédl Linnet, jak odchází z jedné z místností, kde se pravidelně scházela se ženami. V ruce nesla svazek bylinek a její pohled byl zamyšlený. Na chodbě se k ní přiblížil mladý válečník, který ji zastavil a něco tiše řekl. Linnet se zasmála, naklonila hlavu na stranu a dotkla se jeho ramene, jako by ho chtěla povzbudit. Phelan stál ve stínu, jeho tělo napjaté jako struna. Neposlouchal, co říkali. Vše, co viděl, byl ten úsměv a dotyk – gesto, které dříve patřilo jen jemu.

Zamračil se a otočil se, odcházeje do své komnaty. „Blázním," zamumlal si pro sebe, ale ve svém nitru cítil, že ho něco svírá. Žárlivost. A to ho rozčilovalo snad ještě víc než samotná Linnet. On, sir Phelan Waughn Der Mar, vévoda z Glenstailu, žárlil na vlastní ženu? Bylo to směšné... a přesto nepopiratelně skutečné.

Jeho pochybnosti se začaly hromadit. Co když Linnet pomáhá těm lidem proto, že v nich hledá něco, co jí on nedává? Co když její úsměvy, její dotyky a její péče patří nejen lidem z jeho vesnice, ale i někomu konkrétnímu?

Nikdy nebyl mužem, který by se nechal ovládat emocemi, ale žárlivost byla síla, která ho překvapila svou intenzitou.

Začal ji sledovat častěji. Ne záměrně, spíš jako kdyby jeho oči přirozeně hledaly její přítomnost, kdykoliv vstoupila do místnosti. Každý úsměv, každý pohyb jeho tělo napínal ještě víc.

Párkrát si přistihl, že stojí na kraji místnosti a sleduje, jak se baví s jinými lidmi, a jeho mysl sklouzávala k myšlenkám, které ho rozčilovaly. Proč nemohla být jen jeho? Proč musela patřit všem?