„Starého psa novým kouskům nenaučíš." Zašeptala Linnet do ticha svého pokoje a zašklebila se na sebe do zrcadla. Zamyšleně si pročesávala své vlasy, a přitom myslela na svého muže.

Ano, konečně ho vyprovokovala alespoň k nějaké reakci, ale bylo ji jasné, že ještě nemá vyhráno. Ačkoliv věděla, že po ní Phelan touží a byla si jista, že ji miluje, stále byl odtažitý.

Od chvíle, kdy se tak vášnivě pomilovali, uběhlo několik dní a vše zůstalo při starém. Povinnosti náčelníka byli pro něj prvořadé a vše ostatní, včetně jeho ženy, šlo stranou.

S tím se ovšem Linnet nehodlala smířit za žádnou cenu. A vlastně se ani nedivila, že je takový. Však byl středověkým rytířem. Byl Vévoda z Glenstailu a náčelník svého lidu a jak jí bylo známo, v této době byli muži takto vychováváni. Nebylo tedy vůbec nic divného na tom, že se chová tak, jak se chová. Naopak. Obdivovala ho právě za to, jaký je, ale stejně doufala, že dostane víc.

„Nemám vyhráno," zamumlala si pro sebe, zatímco odložila kartáč na stůl. Její pohled upřený na svůj odraz v zrcadle nebyl zklamaný, spíš zamyšlený. Touha prolomit tu bariéru mezi nimi ji poháněla. Dobře věděla, že Phelan ji miluje. Viděla to ve způsobu, jakým ji chránil, v jeho pohledu, když se jí něco povedlo, a dokonce i v té vášnivé noci, kdy konečně ztratil kontrolu. Ale přesto... něco tam stále chybělo.

Linnet se zvedla a přešla k oknu. Na nádvoří viděla Phelana, jak mluví se svými válečníky. Rázné pohyby jeho rukou, pevný hlas, který se nesl ve větru – byl ve svém živlu. Jeho svět byl jasně definovaný, plný povinností a neustálého napětí. Linnet se usmála, ale bylo to spíš ironické. Jsem jeho žena, a přesto mám pocit, že jsem jen okrajovou postavou v jeho příběhu, pomyslela si.

„To by se mělo změnit," řekla nahlas, hlas pevnější než její myšlenky. Přešla zpátky ke stolu, kde si všimla, že se její prsty mimoděk dotýkají Phelanova prstenu, který jí dal při jejich svatbě. Byla to jen maličkost, ale měla pocit, že skrze ten prsten může najít cestu blíž k jeho srdci.

S povzdechem se posadila na kraj postele a přemýšlela o svém dalším kroku. Nebyla ženou, která by čekala, až se věci vyřeší samy. Pokud chtěla Phelanovy připomenout, že je tu nejen jako jeho manželka, ale i jako rovnocenný partner, musela si najít cestu, jak proniknout do jeho světa.

„Starého psa možná novým kouskům nenaučíš," zamumlala znovu, tentokrát s náznakem úsměvu. „Ale to neznamená, že se o to nemůžu pokusit."

Jedno bylo tedy stoprocentně jasné – touží po ní. A tuto skutečnost bude muset využít pro svůj prospěch.

Na jednu stranu byl její muž zásadový a spíše zamlklý a stále zadumaný, a na druhou zase věděla, že zdejší muži se svými city ke svým ženám nijak netají. Naopak, rádi mezi sebou probírají své milostné záležitosti. Chlubí se svými ženami a u válečných ohňů, poradách a vlastně při každé příležitosti, dávají k dobrému historky ze svého milostného života.

Však proto také nyní ženy válečníků čím dál častěji Linnet oslovují a prosí o radu. Jejich muži totiž stejně tak touží po tom, aby se jim dostalo stejné rozkoše, jako jejich náčelníkovi.

A jak Linnet právě pochopila, této skutečnosti bude muset využít. Pousmála se, když si vzpomněla na poslední rozhovor s jednou z žen. Bylo to jen pár dní zpátky, když za ní přišla mladá služebná s rozpaky ve tváři. „Má paní," začala tiše, „můj muž... no, říkal, že náš náčelník je šťastný muž. A že bych se od vás mohla něco přiučit."

Linnet tehdy jen stěží potlačila smích. „A co přesně si tvůj muž myslí, že bych tě měla naučit?" zeptala se s hranou vážností.

Služebná zrudla a sklopila pohled. „Říkal, že... že jste jistě velmi... ehm, vynalézavá."

Teď, když si na tu situaci vzpomněla, nemohla si pomoct a znovu se zasmála. Vynalézavá, pomyslela si. To je jedno slovo pro to, co se mezi mnou a Phelanem děje.

Ale právě v tom viděla příležitost. Pokud se muži mezi sebou chlubí svými ženami a jejich schopnostmi, pak by mohla využít tuto „hru" k tomu, aby Phelana přiměla otevřít se jí víc. Nešlo jen o to, aby ji viděl jako svou ženu – chtěla, aby ji viděl jako partnerku, jako někoho, kdo je hodný jeho důvěry a sdílení.

„Dobrá," zamumlala si pro sebe a vstala. „Pokud chceš hrát podle pravidel této doby, Phelane, pak budu hrát. Ale věř mi, že tahle hra bude podle mých podmínek."