Linnet se stěží nadechla, když Phelanovy prsty jemně, ale pevně uchopily její ramena. Jeho pohled, tmavý a spalující, pronikal přímo do jejího nitra. Ještě před chvílí byl plný hněvu a frustrace, ale teď... teď to bylo něco jiného. Něco hlubšího. Touha, která už příliš dlouho bublala pod povrchem, konečně nalezla svůj ventil.

Přitlačil se blíž, jeho tělo těsně u jejího, a Linnet ucítila, jak se chvěje. Ne strachem – spíš tou naléhavou potřebou, kterou nedokázala zastavit ani ona, ani on. Zíral na ni, jako by se snažil rozhodnout, jestli ji má potrestat, nebo se jí poddat. A pak už nerozhodoval.

Přitiskl ji ke zdi, a jeho rty se zmocnily jejích s nenasytnou vášní, jako by se do ní snažil vložit vše, co v sobě držel – tu frustraci, to odhodlání, i ten strach, že ji ztratí.

Linnet ho nezastavila, naopak. Její ruce mu přejely po ramenou, zabořily se do jeho vlasů, přitahovaly ho k sobě, jako by mu chtěla ukázat, že to cítí stejně.

V místnosti bylo ticho, slyšet bylo jen jejich přerývané dechy. Jeho dotyky byly tvrdé, naléhavé, ale přitom podivně něžné. Jako by jí chtěl ukázat, že i v té divokosti je místo pro jemnost. Linnet ho cítila všude – jeho sílu, jeho přítomnost. A přesto se cítila v bezpečí.

„Linnet," zavrčel její jméno mezi polibky, jako by chtěl něco říct, ale slova ztrácela význam. Byla tam jen ona, on a ten moment, kdy veškeré zábrany konečně padly.

Jediným pohybem sáhl Linnet pod sukni a vyhoupl si ji do náručí. Vykasal svůj kilt a ona s úlevou dosedla na jeho ztopořené kopí. Výkřik slasti rozlehl se místností a Linnet se začala v náručí svého muže pohybovat.

Phelan ji držel pevně a najednou to vypadalo, že naprosto nad sebou ztratil kontrolu. Divoce přirážel do jejího těla tak, jako by snad toto měl být trest, kterým ji chtěl počastovat.

Ale nebyl. Byla to jen jeho touha a neukojený chtíč, který už nedokázal v sobě potlačovat. Vyprovokovala ho k tomu. Donutila ho, aby si ji vzal, a on už nedokázal myslet na nic jiného, jak na své ukojení.

Jejich výkřiky a vzdechy rozléhali se pokojem a pro jejich intenzitu a hlasitost, se nesli hradem až na nádvoří.

Linnet se ho držela jako klíště, tiskla se ke svému statnému horalovy a vášnivě mu dávala najevo, že vše, co dělá, se ji líbí. Ale chtěla víc. Mnohem víc a chtěla mu ukázat, že se jí líbí i jeho momentální hrubost a vášeň.

Jedním pohybem ruky uvolnila tkanici na svém živůtku a vzápětí se její plná ňadra vyhoupla před očima jejího muže.

Phelan vykulil oči a zalapal po dechu. Z hrdla se mu vydral hlasitý výkřik vášně a pak začal do své paní bušit ještě silněji. Ač si myslel, že snad už ani nemůže cítit více touhy, její počínání ho znova srazilo na kolena.

Však ji držel v náručí, přitisknutou ke stěně a vášnivě se s ní miloval. Hladil ji svýma velkýma rukama, líbal její hebkou kůži a přirážel tak mocně, že měl strach, aby ji neublížil.

Ženy zde by něco takového nikdy nedovolily. Žádná by se muži neoddala s takovou touhou, jako ona. A tak když ještě sama odhalila své tělo a dala se mu na odiv, ztratil hlavu.

Když se po dlouhé době vše konečně utišilo, Phelan se mírně odtáhl a pohlédl do její tváře se směsicí úlevy a překvapení. Jeho prsty stále jemně spočívaly na jejím obličeji, jako by se chtěl ujistit, že je skutečná.

„Takže tohle je tvůj způsob trestu?" zašeptala hravě, její hlas jemný, ale s náznakem škádlení.

Phelan na okamžik zavřel oči a pak se lehce zasmál – ten hluboký, tichý smích, který jí vždy připadal jako zvláštní druh vítězství. „To nebyl trest," přiznal tiše. „To bylo... něco, co jsem už nemohl potlačit."