Phelan donesl Linnet do komnaty a bez jediného slova ji postavil na nohy. Jeho pohled byl tvrdý, ale zároveň v něm bylo něco, co nedokázal skrýt – vášeň, která ho ovládala, ať se snažil, jakkoliv odporovat.

„Má paní," začal, jeho hlas pevný jako kámen. „Co to mělo znamenat? Co sis myslela, když jsi..." hledal slova, „...udělala to, co jsi udělala?"

Linnet se na něj podívala s nevinným výrazem, ale v očích jí hrály jiskřičky pobavení. „Můj pane, to bylo čistě vědecké zkoumání," odpověděla sladce.

„Vědecké zkoumání?" zopakoval po ní nevěřícně. „O čem to mluvíš?"

„Chtěla jsem ověřit biologický fakt, můj pane," povzdechla si, jako by mluvila s někým, kdo absolutně nerozumí základním věcem. „Víš, že varlata jsou umístěna mimo tělo, aby se sperma nepřehřívalo? Je to fascinující mechanismus! A dříve, když muži nosili volné oblečení a tolik neseděli, bylo jejich sperma mnohem vitálnější."

Phelan na ni zíral, jako by právě začala mluvit cizí řečí. „Ty... chtěla jsi zjistit... co?" zakoktal.

„No, jestli máš studenější varlata," pokračovala Linnet nevzrušeně. „Víš, teď by to mohlo být zásadní. Jsem totiž uprostřed ovulace."

„Ovulace?" zopakoval Phelan, jeho výraz zcela nechápavý. „Co je to sakra ovulace?"

„Ach, můj pane, to je ta nejdůležitější fáze ženského cyklu!" protočila oči a naklonila hlavu na stranu, „V této době je největší šance na početí. Vlastně bych řekla, že dnešní noc by byla úplně ideální pro zplození dědice."

Phelan zalapal po dechu, jeho tvář zrudla hněvem, zmatkem a snad i náznakem bezmoci. „Linnet, tohle je naprosto nepřijatelné! Nemůžeš přede všemi mluvit takhle—tak..." zarazil se a jeho hlas ztichl. „Víš, co by se mohlo stát, kdyby někdo slyšel něco, co by si špatně vyložil? Víš, co by udělala církev, kdyby se dozvěděla, odkud pocházíte?"

„Můj pane, nikdo nic neslyšel. A i kdyby, myslíš, že by někdo z tvých mužů zradil svého náčelníka?"

„Strach je mocná zbraň, Linnet," zavrčel Phelan. „A církev ví, jak ho využít. Nemohu riskovat, že tě někdo udá. Nemohu riskovat, že tě ztratím."

„Můj pane, já vím, že mě chráníš. Ale možná bys měl vědět, že já se nebojím. Věřím tobě. A věřím, že tví muži by tě nikdy nezradili." Usmála se na svého statného válečníka a přitiskla se k němu svým tělem tak, až Phelan celý ztuhl.

To byla poslední kapka. Phelanovy nervy povolily. Sevřel její ramena a přitlačil ji ke zdi. Jeho pohled planul a jeho hlas byl tichý, ale nabitý emocemi. „Linnet, ty mě přivádíš k šílenství."

Než mohla odpovědět, jeho rty se hladově vrhly na její. Polibek nebyl jemný – byl plný potlačované vášně, frustrace a touhy, která v něm bublala už příliš dlouho. Jeho ruce sklouzly z její tváře na její boky, přitáhl si ji blíž, jako by se bál, že mu zmizí.

Linnet se nebránila. Naopak, její tělo na něj odpovídalo, její paže se obtočily kolem jeho šíje a její prsty se zabořily do jeho vlasů.

V tom okamžiku už neexistovaly žádné pochybnosti, žádná pravidla, žádné zákony. Byli jen oni dva, ztraceni v bouři emocí, kterou už nemohli zastavit.