Phelan vytřeštil oči, zalapal po dechu a nevěřícně se podíval na svou ženu. Pak ji chytl pevně za ruku a rozzlobeně se na ni podíval.

„Má paní!" vydechl naštvaně, ale s jistou dávkou vzrušení v hlase.

Každý, kdo byl poblíž, a postřehl co se stalo, se raději urychleně klidil z jejich dosahu. Znali náčelníka, a i když byl většinou klidný a rozvážný, jeho hněv byl jako bouře, která se neptá, koho smete.

Náčelník zalapal po dechu a potlačil hněv, který v něm narůstal. Jeho pohled klouzal po prázdném nádvoří – muži, kteří ještě před chvílí kovali, se vytratili jako pára nad hrncem. Znali svého náčelníka a věděli, že jeho hněv nechce nikdo pocítit na vlastní kůži.

„Má paní," zasyčel skrz sevřené zuby a pevně sevřel Linnet za zápěstí. Její klidná, sebejistá tvář ho přiváděla k šílenství. „Uvědomuješ si vůbec, co jsi právě udělala?"

Linnet na něj upřela svůj nevinný pohled, jako by vůbec netušila, o čem mluví. „Já? Můj pane, jen jsem..."

„Jen jsi mě zesměšnila před mými muži!" přerušil ji ostře. Jeho hlas zněl pevně, ale v jeho nitru zuřil boj – mezi touhou ztrestat ji a láskou, kterou k ní nechtěl přiznat ani sobě samému.

„Zesměšnila?" zopakovala Linnet a zaklonila hlavu, až se jí vlasy zaleskly ve slunci. „Řekla bych, že nikdo nic neviděl, kromě toho, že můj muž je stále stejně vášnivý."

Phelan sevřel čelisti tak pevně, že ho zabolely, a jeho pohled ztvrdl. Musel jednat. Kdyby ji nechal takto beztrestně ignorovat jeho autoritu, nejenže by vypadal jako slaboch v očích svých mužů, ale ztratil by i kontrolu nad Linnet.

„Má paní," začal znovu, jeho hlas byl nyní hluboký a výhružný, „pokud se něco takového stane znovu, budeš muset nést následky."

Linnet se na něj usmála, její pohled byl naprosto klidný a nezasažený jeho hněvem. „Jaké následky, můj pane?" zeptala se sladce. „Zavřete mě do věže? Nebo snad dostanu na zadek?"

Náčelníkovy se sevřelo hrdlo. Znal ji příliš dobře. Věděla, že si ho omotala kolem prstu, a co bylo horší, on to věděl také.

Zhluboka se nadechl, jeho pohled ztvrdl a sevření jejího zápěstí zesílilo, ale ne natolik, aby jí ublížil.

„Má paní," pronesl tiše, ale s takovou intenzitou, že by to přimělo i nejodvážnějšího muže ustoupit, „možná zapomínáš, kdo jsem!" Linnet se však ani nepohnula, její úsměv zůstal na místě.

„Nezapomínám, můj pane. Jste můj manžel. A já jsem vaše žena."

„A jako moje manželka bys měla vědět, že mé slovo je zákon. Pokud tě nechám takto jednat beze strachu z následků, co si o mně pomyslí moji muži?"

„Možná by si pomysleli, že váš vztah se ženou je založen na něčem víc než na strachu. Možná by vás začali obdivovat ještě víc."

Phelan sevřel čelisti, jeho hněv a frustrace se mísily s něčím, co nedokázal pojmenovat. „Tohle není hra, Linnet," varoval ji. „Musím jednat."

„Tak jednejte, můj pane," odpověděla  tiše, její hlas byl jako hedvábí, které ho obklopilo. „Já vím, že každý čin má své následky. A jsem připravena je nést."

Chvíli se na ni díval, jeho mysl byla rozpolcená. Věděl, že musí něco udělat, aby si zachoval autoritu, ale zároveň věděl, že Linnet je jiná. Byla jeho výzvou, jeho bouří, jeho vášní. A právě to ho děsilo nejvíc.

Na okamžik se odmlčel, jeho pohled se zúžil, a pak, aniž by řekl jediné slovo, ji pevně chytil kolem pasu. Linnet zalapala po dechu, když ji náhle přehodil přes rameno jako pytel obilí.

„Phelane!" vykřikla, ale v jejím hlase nebyl ani náznak strachu – spíš překvapení a možná i pobavení. „Co to děláš?"

„Ukazuji ti, má paní, že náčelník není slaboch," zavrčel, zatímco ji nesl směrem k hradu. Jeho kroky byly pevné a rozhodné, a přesto cítila, že jeho sevření nebylo hrubé.

Muži, kteří se schovávali za rohem, jen tiše sledovali, jak jejich náčelník odnáší svou ženu. Nikdo se neodvážil ani pohnout, natož něco říct. Všichni věděli, že když je náčelník v takové náladě, je lepší držet se stranou.

„Phelane, okamžitě mě pusť!" protestovala Linnet, ale její hlas zněl spíš jako výzva než skutečný rozkaz.

„Abych tě nechal znovu mě zesměšnit?" odpověděl ostře, ale v jeho hlase byla slyšet i jistá dávka pobavení. „To se nestane, má paní."