„Můj pane..." Usmála se Linnet, když došla až ke stáji, před kterou Phelan s jejím bratrem kovali koně. Ani jeden si ji nevšiml, tedy až její hlas vytrhl je z práce.

„Má paní?" vydechl Phelan překvapeně, „Stalo se něco?" Rozhlédl se kolem a když Linnet zakývala hlavou k odporu, viditelně si oddychl.

„Ne, můj pane. Jen jsem si přišla pro polibek od svého manžela, kterého jsem neviděla ani ráno u snídaně." Hodila na něj svůj nejsvůdnější úsměv a Phelan překvapeně povytáhl obočí.

„Polibek?" opakoval po ní nevěřícně, „No..., já...," nervózně popošlápl, „Měl jsem hodně práce, má paní. Musel jsem hned brzy ráno vyrazit, abych dohlédl na přípravy. Víš přeci, že musím dohlížet na stavbu domků pro své muže. Nemohl jsem si dovolit ztrácet čas," vysvětloval Phelan, zatímco si nervózně otíral ruce do zástěry. Jeho pohled však neustále sklouzával k Linnet, která se na něj dívala s lehkým úsměvem a jiskrou v očích.

„Ztrácet čas?" zopakovala po něm s hraným pohoršením. „Můj pane, polibek své ženě považujete za ztrátu času?" Přistoupila blíž, až stála těsně před ním. „Možná bych měla přehodnotit své priority," dodala s úsměvem, který ho přiměl polknout.

Rhys, který celou scénu sledoval s pobavením, si odkašlal. „Myslím, že bych měl nechat vás dva o samotě," prohlásil a s úsměvem zmizel ve stáji.

„Má paní, víte, že mám povinnosti. Nemohu si dovolit..., ztrácet hlavu." Jeho hlas zněl pevně, ale pohled, který na ni vrhl, prozrazoval něco jiného.

„Tak ztrácet hlavu, říkáte?" zašeptala s pohledem upřeným do jeho tváře, „Pak se musím pokusit ..., vám tu hlavu ztratit ještě víc," dodala s hravým úsměvem a natáhla ruku, aby se jemně dotkla jeho tváře.

Phelan ztuhl, jeho tělo se napjalo, jako by bojoval sám se sebou. Její dotek byl jemný, ale zároveň v něm probouzel bouři emocí, které se snažil potlačit.

„Linnet," vydechl tiše, jeho hlas byl napjatý, „tohle není... vhodné." Ale jeho pohled, který se setkal s jejím, prozrazoval, že jeho slova nemají takovou váhu, jak by si přál.

„Nevhodné?" zopakovala po něm s úsměvem, který byl směsí nevinnosti a provokace. „Můj pane, jsem vaše žena. Pokud je něco nevhodné, pak je to to, že se mi vyhýbáte." Její prsty sklouzly z jeho tváře na jeho hruď, kde se zastavily, jako by čekaly na jeho reakci.

Phelan sevřel čelisti, jeho pohled se zúžil. „Má paní, já..." začal, ale jeho hlas se zlomil. Linnet se k němu naklonila blíž, její dech se mísil s jeho.

„Jen polibek, můj pane," zašeptala. „Nic víc."

Phelan se na okamžik odmlčel, jeho pohled se zjemnil, a pak, jako by se vzdal boje, se k ní sklonil a jejich rty se setkaly. Polibek byl nejprve váhavý, ale postupně se prohloubil, jako by v něm našel útočiště před svými vnitřními rozpory.

„Ach, můj pane..." zavzdychala, když se maličko poodtáhla, „Dnes je nejlepší čas pro početí vašeho dědice..."

„Dě..., dědice?" vydechl náčelník, jako by nechápal, kam svými slovy míří. Stál vzpřímeně, ani se nehnul, zatímco Linnet se k němu tiskla celým tělem.

„Ano. Jsem uprostřed své ovulace a pokud se mé domněnky nepletou..." zamrkala a pak bez varování vztáhla ruku a sáhla pod jeho kilt.

Phelan ztuhl a snad i na okamžik přestal dýchat. Doširoka rozšířil oči a zalapal po dechu. Jeho žena mu právě sáhla pod kilt a ve své malé dlani sevřela jeho varlata.

„Měla jsem pravdu. Jsou studené..." usmála se a potěžkala ten zázrak ve své dlani tak, až Phelan nahlas sykl.