Následující dny se náčelník mračil kudy chodil. Jeho mysl byla rozpolcena mezi povinností a touhou. Každý den se snažil plnit své povinnosti s neochvějnou precizností, ale myšlenky na Linnet a její neobvyklé způsoby ho stále pronásledovaly.

Přiváděla ho k šílenství svým bezstarostným chováním. Svou naivitou a upovídaností. Ale co bylo nejhorší, pochopil, že ji naprosto propadl.

Kdykoliv se ocitla v jeho blízkosti, nebo ucítil její nezaměnitelnou vůni, probudilo se i jeho tělo.

Ačkoliv se tak moc snažil ji ignorovat, ve snaze své tělo umlčet, nebylo to nic platné. Stačilo, aby si vzpomněl na vše, co s ním dělala, a rozhořel se jako plamen v krbu. Jeho touha po ní byla nezkrotná a neustále ho pronásledovala. Někdy měl pocit, že se mu snad usídlila kdesi v jeho hlavě, protože se nedokázal pořádně soustředit ani na své povinnosti.

Tento jeho stav, se mu ale vůbec nezamlouval. Cítil se zranitelný, a to bral jako svou slabost a porážku. Což v jeho případě nepřicházelo v úvahu. Byl přeci Barbarian. Byl někdo, před kterým se třásla celá Vysočina a jen díky tomu dokázal to, co dokázal. Sjednotil celou Vysočinu pod své područí a nastolil mír.

Celé dny a noci přemýšlel o tom, co se to s ním vlastně děje. Však nikdy takový nebýval. Byl vychován podle zásad středověkého rytíře – ctil povinnosti, čest a loajalitu. Už od útlého věku mu bylo vštěpováno, že pravý muž je zodpovědný, pevný jako skála a nikdy neprojevuje slabost ani emoce.

I jeho tři předešlé manželky si vzal z povinnosti. Nemiloval je, ale bylo to výhodné a nutné pro jeho lid a mír. A jako správný náčelník, se tudíž podvolil. Dokonce i to, že všechny tři jeho manželky brali manželské povinnosti jako utrpení a milovali se s ním jen z nutnosti, bral jako nutný fakt. I přesto jim byl věrný a ctil je. Byla to přeci jeho povinnost.

Ovšem nyní to bylo jiné. Linnet se vřítila do jeho života jako velká voda a převrátila ho naruby. Najednou nevěděl, kde mu hlava stojí. A to si myslel, že dokáže zkrotit každou ženu, však Astrid toho byla důkazem. Jak se ale zdálo, jeho žena byla zcela jiný případ.

Místo aby zkrotil on ji, zdálo se mu, že je tomu naopak. Však nemyslel na nic jiného, jak na to, jak se s ní miluje. Přeci takovou vášeň a chtíč, nikdy nepoznal. Nikdy si nemyslel, že může být žena tak vášnivá a dát mu tolik rozkoše. A že mu jí dávala dost a on si ji s radostí plnými doušky také bral.

Dokonce dělal věci, které by nikdy nedovolil. Nechal se přivázat k posteli, a odevzdal se do rukou své paní a rád. Přestože to bylo proti všem jeho zásadám a výchově, nemohl si pomoci. Linnet v něm probouzela něco, co nikdy předtím nepoznal. Byla jako bouře, která se přehnala jeho životem a zanechala za sebou chaos, ale také neuvěřitelnou vášeň a radost.

Jednoho večera, když se vrátil do své komnaty, našel na stole malý dopis. Otevřel jej a četl slova, která byla napsána jemnou rukou jeho ženy:

„Můj pane, stále nemohu přestat myslet na to, co se stalo. Vím, že jsem tě rozrušila, ale doufám, že mi odpustíš. Pokud se mi budeš dál stranit, obávám se, že se nikdy dědice nedočkáš. S láskou, tvoje Linnet."

Phelan si povzdechl a přejel prsty po papíře. Ačkoliv jej její počínání uvádělo do rozpaků, nemohl popřít, že jeho city k ní byly hluboké a silné.

 Cítil něco, co neznal a značně ho to děsilo.