„Chvíli strpení, náčelníku..." zašeptal Rhys, soustředíc se na svou práci, „Lodní uzel je velice pevný. Nejste ale dnes první, koho zachraňuji z této prekérní situace."

„Nejsem první?!" vytřeštil náčelník udiveně oči, „Jak to myslíš, rytíři? Nechceš snad říci..." zalapal po dechu a pak pohlédl na svou ženu. Ihned mu totiž došlo, odkud vítr vane.

„Ne..., dnes už čtvrtý a myslím..., že ne poslední." Ušklíbl se Rhys a podíval se stejně káravě jako sám náčelník, na svou sestru.

„No..., já..." přešlápla Linnet nervózně z nohy na nohu, „Když všechny ženy tak prosily, abych jim to ukázala..."

„Chceš říci..., že i moji muži se ocitli stejně jako já, přivázáni k posteli a bezmocní?!" Procedil náčelník skrz zuby k Rhysovy, dívaje se přitom na svou ženu.

„Ano, náčelníku..., evidentně je uzel opravdu nad ženské síly..." Odpověděl Rhys, když se mu konečně podařilo uzel rozvázat, „Jste volný, náčelníku," řekl pak a postavil se vedle postele, „Půjdu se podívat, zda někdo ještě nepotřebuje pomoc."

„No ano..., běž..." kývla Linnet hlavou, jako by ji ani nedocházelo, že se schyluje k velké bouřce, „Chytla jsem ho akorát na chodbě, když odcházel od Hazela a..." Chrlila ze sebe nadšeně, že je její muž konečně volný. Nevšimla si ovšem jeho měnícího se výrazu tváře.

„Od Hazela?!" vydechl náčelník udiveně, „Chceš říci..., že i můj bratr?!"

Rhys jen němě přikývl a pomalu se odebíral ke dveřím. On na rozdíl od své sestry poznal, že náčelník nesdílí stejného nadšení, jako jeho sestra.

Když za sebou Rhys zavřel dveře, posadil se Phelan do čela postele, opřel se zády o pelest a přehodil si přikrývku kolem boků, protože poznal, že jeho nahota Linnet značně rozrušuje.

„Toto se už nebude nikdy opakovat, má paní!" zamračil se a založil si ruce na prsou.

„Nelíbilo se vám to snad?"

Phelan se nadechl k zamítavé odpovědi, ale nakonec jen nahlas vypustil přebytečný vzduch z plic. Cožpak ji mohl lhát? Nikdy nelhal. A pak..., bylo zřejmé, že se mu to líbilo. Moc líbilo.

Ovšem druhá stránka věci byla, jak se cítil nyní. Jeho bezmocnost poté, byla něco, co nikdy nepocítil a už ani nechtěl. Musel být za každých okolností připraven k boji a ochraně těch, které miloval.

Nejhorší ale bylo, že jeho paní vlastně dokázala zpacifikovat jeho muže bez boje. Kdyby právě v oné chvíli snad zaútočil nepřítel, byli by bezmocní. Už jen ta představa mu přiváděla husí kůži po celém těle.

„Lhal bych, kdybych řekl že ne, má paní..." řekl nakonec, „To ovšem na situaci nemění vůbec nic! Něco takového už se nebude opakovat nikdy! Nikdy, rozumíš?!" Povytáhl na ni významně obočím, aby se ubezpečil, že pochopila.

„Ach jistě, můj pane..." zašeptala Linnet, „Příště si dám pozor. Slibuji..., že příště..."

„Žádné příště nebude!" vyštěkl na ni, ale hned si rezignovaně povzdychl. Však toužil po tom, aby nějaké příště bylo, ale dovolit to nesměl.

„A já vím, můj pane..." usmála se Linnet bezstarostně jakoby ani nepochopila, že se zlobí, „Opravdu se na mne můžete spolehnout. Příště..., pro vás přichystám něco výjimečného." Sklonila se k němu, políbila ho na rty a dříve než stačil zaprotestovat, rozeběhla se ke spojovacím dveřím do jejího pokoje.

Phelan jen zalapal po dechu a pak unaveně opřel hlavu o pelest. Najednou nevěděl, zda se má rozesmát na celé kolo, nebo rozplakat.

„Kruci!" zaklel do ticha pokoje, „Co s tebou mám dělat?!"