„Kruci!" zaklela Linnet už po několikáté, když se se neúspěšně snažila rozvázat uzel, který vytvořila na provazu Phelanových pout. „Můj..., můj pane..., nějak se to zaseklo, nebo co..."

Phelan pevně semkl čelisti a potlačil touhu své paní vynadat. Věděl, že tím by si moc nepomohl, a naopak by ji ještě vystrašil a její snažení ji tím ještě ztížil. Jeho sebeovládání, ovšem bylo značné.

Představa, že by ho někdo takto viděl bezmocného, se mu vůbec nelíbila. Měl najednou tak veliký vztek, ale hlavně na sebe. Nedokázal své paní odolat a stále ještě nechápal, jak je možné, že se nechal tak lehce přemluvit k něčemu takovému.

Vždy byl přeci racionálně uvažující člověk. Byl válečník a stratég a vždy myslel chladnokrevně a bez emocí, což ho předurčovalo k tomu, aby byl úspěšný a neporazitelný. Ovšem dnem, kdy vstoupila do jeho života tato žena, jako by se vše změnilo.

Najednou měl pocit, že dělá věci, které by dříve nedělal. Že podléhá svým touhám a pocitům, a to nebylo dobré. Ne pro někoho, jako byl on. On si přeci něco takového nesmí nikdy dovolit.

„Má paní..." Procedil skrz zuby naštvaně, potlačujíc svůj vztek, „Ihned mě rozvaž! Kdyby byl někdo svědkem toho, jak se náčelník nechá, tak lehce ovládnout..." vypustil přebytečný vzduch z plic, a téměř se mu z oné představy udělalo mdlo.

„Já se snažím, můj pane, ale ten uzel je..., je vážně pevný. Naučil mě ho kdysi můj bratr, ale..." povzdechla si a zničeně pohlédla na svého rozzlobeného horala. Vůbec by ji nenapadlo, že k něčemu takovému může dojít. A to onen uzel, ke své hrůze naučila i ostatní ženy.

„Zde je patrné, má paní..." zamračil se na ni jako bouřkový mrak, „Že ženám nepatří do rukou moc nad jejich muži. Muž musí být schopný svou ženu chránit. Zatímco teď!" zacloumal naštvaně rukama nad hlavou, „Teď jsem bezmocný jako dítě!" Vyplivl to slovo rozzuřeně a pak na moment zničeně zavřel oči.

„Někoho přivedu, můj pane!" Vykřikla náhle Linnet nadšeně a vyskočila na nohy. A dříve, než stačil Phelan zaprotestovat, vyběhla ze dveří.

Jenže vysvobodit se vlastními silami prostě neměl možnost, i když se o to opravdu snažil.

Za několik minut se znovu otevřeli dveře a dovnitř vběhla jeho žena, na které ale nebylo ani trochu vidět, že by ji ona situace nějak rozhodila. Zamračil se na ni snad už preventivně, i když mu bylo jasné, že na ni to bude mít pramalého účinku.

„Vedu vám záchranu, můj pane..." vypískla nadšeně a v tom se ve dveřích objevil její bratr.

„Náčelníku..." vydechl Rhys, snažíc se, seč mohl potlačit úsměv. Nejraději by svou neposlušnou sestřičku pokáral, ale pohled na bezmocného náčelníka byl opravdu netradiční.

„Dostaň mě z toho, rytíři..." zabručel Phelan a vrhl káravý pohled na svou ženu, „Vůbec nechápu, jak jsem se do této situace mohl dostat."

„Jestli dovolíte, náčelníku..." usmál se Rhys a přisedl vedle něho, „Pokusím se o to. Je to lodní uzel, který jsem naučil Linnet už když byla malá a je velmi pevný..."

„Jo, říkal jsi, že se mi to bude někdy hodit..." skočila Linnet bratrovy do řeči, „A máš pravdu, Já..."

„Má paní!" zamračil se zase náčelník, zatímco netrpělivě očekával své vysvobození, „To je naposledy, co jsi ho použila!" Káravě povytáhl obočí a Linnet kajícně sklopila zrak.