O pár dní později seděla Linnet na zahradě pod stromem, loupala ořechy a u toho zamyšleně pozorovala svého muže. Náčelník právě cvičil své muže v boji, a pohled na něj, ji celou rozechvíval.

Zamilovaně si povzdechla a zálibně se zadívala na hru jeho svalů. Tak moc po něm toužila, ale on jako vždy na ni stále neměl čas.

Ano, dostál svého slova, a opravdu ji nařezal, ale to bylo tak vše, co se za několik posledních pár dní událo. Vzpomněla si na to, jak ho přinutila to udělat, a jak se ji to líbilo:

„Dobrá, má paní," řekl pevným hlasem. „Pokud jsi připravena na svůj trest, budu pokračovat."

Přikrčila se přes jeho kolena, připravena přijmout jeho trest. Její srdce bušilo jako zvon, ale pocit vzrušení byl nezaměnitelný.

Phelan se nemohl ubránit pocitu údivu nad jejím chováním, ale odhodlaně zvedl ruku.

První rána dopadla na Linnetin zadek a ona se lehce zachvěla. Phelan pokračoval, ale s každým úderem si začal všímat něčeho neobvyklého – jeho žena nevypadala, že by trpěla, ba naopak, zdálo se, že jí to přináší určitý druh potěšení.

„Ty si to skutečně... užíváš, má paní?" zeptal se překvapeně mezi údery.

Linnet zvedla hlavu a setkala se s jeho pohledem.

„Ano, můj pane," odpověděla s klidem v hlase. „Jsem připravena přijmout jakýkoliv trest, pokud to znamená, že budu po tvém boku."

Phelan zůstal na okamžik zticha, zpracovávaje její odpověď. Pak konečně přestal a pohladil ji po rozpáleném zadečku.

„Možná jsem tě podcenil, má paní," řekl tiše. „Tvé odhodlání a síla mě překvapují. Možná bychom mohli najít způsob, jak spojit naše světy a společně čelit budoucnosti. Dej mi ale čas. Jsem náčelník klanu a ony povinnosti jsou bohužel důležitější než můj soukromý život."

Linnet se při oné vzpomínce zamračila. Vůbec se jí nelíbilo, že všechno ostatní, bylo důležitější, jak jeho manželka. Klidně by si nechala ještě jednou nařezat, jen aby si ji všiml a byl alespoň chvíli s ní.

Sice jeho zaneprázdněnost chápala, ale stejně kdesi v hloubi její duše se proti tomu bouřila.

A přitom si byla sama dost jistá, že po ní náčelník touží. Celé dny mu totiž byla neustále v patách, aby se mohla na svého statného muže alespoň dívat. Vždy měla plno práce právě tam, kde se právě nacházel, jen aby mohla obdivovat jeho statnou postavu. A samozřejmě ji nemohlo ujít, že ani on, když na ni pohlédl, nebyl proti ní imunní. A vůbec se za to nestyděl.

„Paní, můžu s vámi na chvíli mluvit?" Ozvalo se najednou nad ní, až sebou Linnet leknutím trhla. Byla to jedna z místních žen a manželek jednoho z Phelanových válečníků.

„Ach ano, jistě Luiso. Děje se něco?"

„Ne, má paní. Jen bych se chtěla zeptat..., tedy můj muž  by chtěl..." koktala se skloněnou hlavou, „My bychom chtěli...," nahlas polkla a pak k Linnet prosebně vzhlédla, „Naučíte mě masáž prostaty?" vyhrkla a zrudla.

„Ach samozřejmě..." usmála se Linnet překvapeně a Luisa nadšeně vypískla.

„Děkuji má paní. Můj muž říkal, že náčelník je onou masáží nadšený a..."

„On si ji pochvaloval?" vyhrkla Linnet s otevřenou pusou a než stačila ještě něco říci, obklopilo je několik dalších žen.

„I můj muž by rád..." přidávali se další ženy a rázem se okolo ní vytvořil hlučný a vzrušený hlouček, který samozřejmě nemohl ujít jejich mužům.