Phelan se zadíval do světle modrých, až průzračných očí své paní. Takovou barvu ještě nikdy neviděl. Byl si dokonce i jist, že mnoho lidí by ji právě za tu barvu označilo za ďáblici. A pak ten její kovový jazyk, jediné plus které mu mohl přiřknout, bylo, že když jím jeho kopí oblizovala, zažíval nádherné pocity. 

A to její tetování. Nyní již chápal, že to nebyl boží obraz od narození, ale jen a pouze její tvrdohlavý vzdor. Ano, jeho paní byla tvrdohlavá, svéhlavá a trochu ztřeštěná bytost, na kterou její bratr nestačil. Nyní byla ale jeho, a on ji nedovolí, v její svéhlavosti pokračovat. 

A bylo jisté, že musí být tvrdý a neústupný. Jak se totiž zdálo, stále si neuvědomovala nebezpečí, jaké ji hrozilo, kdyby se provalilo, odkud přišli. Však i on stále ještě nebyl schopen pobrat ten fakt, že přišli z budoucnosti. Ale ač se mu to zdálo téměř nemyslitelné, musel přiznat, že to byla pravda.

 Kolikrát ho napadlo, že měli jediné štěstí, že to byl on, kdo je vzal do svého zajetí. Kdokoliv jiný by je označil za zplozence ďábla a inkvizice by je nechala upálit na hranici. Církev měla moc dlouhé prsty a vkládala pobožným lidem do hlav takové nesmysly, nad kterými ale jen on, kroutil hlavou.

 Byl dost chytrý na to, aby pochopil, že jediná možná cesta ke klidnému životu jeho i jeho lidí, vede cestou bezvěrství. Zcela se distancoval od církevních přikázání, pravidel a předpisů, a vytvořil si své. Církev ho označila za Barbara, ale nikdy si nedovolila proti němu zasáhnout. Však právě proto, si vybojoval pro sebe celou Vysočinu. Patřila mu celá a on sám, byl jejím jediným a bezvýhradným vládcem. I inkvizice na něj byla krátká a měla z něj strach.

 To ovšem neznamenalo, že by měl usnout na růžích. Nikdy nemohl ručit za všechen svůj lid, a mohlo se stát, že některý ze strachu jeho nepříteli vyzradí to tajemství. Právě proto také mohla jen rodina vědět celou pravdu. Ani nejbližší služebnictvo nesmělo nic tušit.

 „Má paní," zamračil se na ni, „Velmi se na tebe zlobím. A lituji toho, že jsem kvůli práci zanedbával tvou výchovu. Nyní to napravím." 

„Ach, můj pane," zamrkala překvapeně, „Nelíbilo se vám to?"

 „Lhal bych, má paní, kdybych řekl, že ne. Však sama jsi pocítila mou touhu, to ale neznamená, že to schvaluji! Vše co pochází z tvé doby, se musí spálit!"

 „Ale můj pane..." zaprotestovala nešťastně, „Věřte, že jsou věci, které by byl hřích zničit. Třeba léky..." Phelan pevně semkl čelisti a povzdechl si. Rhys mu vysvětlil, že nemoci z jejich doby už dávno oni léčit umí.

 „Zítra chci vidět vše, co jsi přinesla. Sám rozhodnu, co si smíš a nesmíš ponechat, má paní. Nyní ti ale hodlám nařezat. Mám totiž pocit, že jinak si do hlavy nevštípíš, co ti říkám."

 „Ach můj pane," usmála se na něj a srdce se jí rozbušilo jako na poplach, „Pak musím přijmout svůj trest, jako poslušná choť vévody z Glenstailu," položila se přes jeho kolena a vystrčila na něj prdelku, „Prosím konejte, můj pane." Vydechla a Phelan udiveně zíral na svou ženu, která se evidentně ale vůbec svému trestu nebránila. 

Nevěřícně povytáhl obočí a zapochyboval, zda onen trest nepozbude tudíž svého účinku.