„O..., opravdu jsem vám chtěla potom vše vysvětlit, můj pane. Já..." vydechla Linnet, dívajíc se na svého rozzlobeného muže. Vůbec ho zde nečekala, a bylo jisté, že si asi pěkně zavařila. Honem pátrala v paměti, jestli ji někdy bratr nevyprávěl o tom, jak zde trestají neposlušné ženy.

 „Nemusíš se namáhat, má paní," zamračil se, „Tvůj bratr už mi vše řekl." 

„Ach..., tak. Ale já..." slova se ji vzpříčila v krku. Zdálo se jí totiž, že je její manžel zřejmě uražen. A zavinila si to sama. Zřejmě se cítil jako poslední kolo u vozu, když mu nebyla jeho žena schopna ani říct pravdu. A došlo ji, že měl právo na to se zlobit a být uražen. 

Byla vdaná paní. Už za ni nebyl zodpovědný její bratr, ale její muž. A zde, byla žena muži zcela podřízena. Přebíral za ni totiž celou zodpovědnost, a pakliže by ona učinila nějaký hřích nebo spáchala zločin, za vše byl souzen a zodpovědný její muž. Žádná světská spravedlnost by ho neosvobodila a byl by souzen on. Však bylo na něm, aby si svou ženu srovnal a naučil ji poslušnosti.

 „Můžeš být šťastna, má paní," pokračoval Phelan přísným a odměřeným hlasem, „Že tvůj muž, ctí pouze rozumu svého, a je ve své zemi svrchovaným vládcem a nenechá si nikdy diktovat co si myslet a kázat. Však právě proto je zván Barbarianem. Ale právě proto, neskončíš, má paní na hranici."

 „Ach, můj pane. Já věděla, že jste chytrý a rozumný muž a opravdu jsem měla v plánu vám vše říci."

 „Jistě?!" Zašklebil se pochybovačně, „I kdybych tomu chtěl uvěřit, je mi jasné, že bys to stejně neučinila dříve, než by sis prosadila svou a navzdory svému bratrovy se vrátila zpět. Protože víš, že bych ti to nedovolil. Ostatně..., co tak důležitého, tě táhlo zpět?" Nedokázal si odpustit onu otázku, i když by si nejraději ukousl jazyk. Nemohl si pomoci, ale neustále musel myslet na to, zda není někdo, kvůli komu to její srdce táhlo zpět. 

„Já..., ukážu vám to, můj pane," ukázala na tři obrovské pytle na zemi, „Je v nich spousta věcí, které se budou hodit. Později vám vše osvětlím. Jsem ráda, že mi Norbert vše obstaral a..."

 „Norbert?!" vyhrkl Phelan a zamračil se, „Kdo je kruci Norbert, má paní? Neříkej, že jsi pobývala v jeho domě?!" Tvářil se tak, až Linnet snad i dostala strach. Pak ale vykulila oči, když ji napadlo, že její muž opět žárlí. Radostí se mu málem vrhla okolo krku.

 „A...,ano. Pobývala, ale..." 

„Kruci!" zaklel zase, „Jsi žena vévody z Glenstailu. A jako taková, nikdy nesmíš pobývat s jiným mužem v jeho domě!" Vyskočil na nohy a začal naštvaně pochodovat po místnosti.

 „Já..., já vím, můj pane, ale..." Pokusila se o smířlivý tón a neustále se otáčela jeho směrem, kolem dokola, „Je..., je to jen náš starý rodinný přítel. Spala jsem v jeho posteli, a on spal na gauči a..."

 „Ty jsi spala v posteli cizího muže?!" Skoro mu přeskočil hlas, „A co je kruci gauč?!"

 „A..., ano..., je to gentleman a nechtěl, abych na gauči spala já a..." Vykoktala a přikrčila se pod jeho spalujícím pohledem.

 „Tak on je gentleman?! Ach tak..., doufám, že má alespoň nějaké služebnictvo?"

 „Ne...,nemá, můj pane. Proč taky..."

 „Takže chceš říci?!" cedil skrz zuby pomalu, „Že jsi byla v domě cizího muže zcela sama?!" udělal krok k ní a Linnet udělala automaticky krok zpět, „A že jsi spala v jeho posteli? Tři dny a tři noci?!"

 „A..., ano..." pípla a udělala ještě jeden krok dozadu.