Když Linnet dořekla poslední slovo oné latinské básně a ocitla se zpět, několik dlouhých vteřin ji trvalo, než se vzpamatovala. Byla opět ve své pokoji, a všude byla tma. Jen světlo z hořícího krbu a několik svící, osvětlovalo místnost. 

„Rhysy?" Zamžourala do tmy, ale z postavy sedící pod oknem viděla jen tmavou siluetu.

 Phelan pevně semkl rty a potlačil nutkavou potřebu vyskočit z křesla a sevřít svou ženu ve své náruči. Na jednu stranu byl šťastný, že je zpět. Došlo mu totiž, že záleželo jen na jejím rozhodnutí, zda se vrátí či ne. A on si najednou nedokázal představit, že by o ni přišel. 

Na druhou stranu ale, se na ni zlobil. A to hodně. Nyní již sice trochu chápal důvod jejího zvláštního chování, ale přesto to neomlouvalo její neposlušnost. Její bratr nezvládl její výchovu, to bylo jisté, a bylo zcela jedno, v jaké době žili. Zde ale bylo zcela vyloučeno, aby si žena činila sama, co uzná za vhodné. Zodpovídal za ni svým životem a ona musela poslouchat na slovo, a zcela ho respektovat. 

„Ne, má paní, ne tvůj bratr..., pouze tvůj manžel zde na tebe čeká!" Ozvalo se do tmy a Linnet nahlas vykřikla. Tak moc se v první chvíli lekla, že se neudržela.

 „A do prdele..." vydechla..., „Můj pane?" Poznala bezpečně, že se její muž na ni zlobí. A došlo ji také, že zřejmě všechno ví. Jinak by zde přeci neseděl, ale čekal by na ni Rhys. Nahlas polkla a nervózně přešlápla z nohy na nohu, „Ne..., nečekala jsem vás zde." Vyhrkla. 

„Jistě..." procedil skrz zuby a zamračil se, „Zřejmě je tvůj muž poslední, komu bys chtěla svěřit své tajemství!" Vyplivl ta slova tak rozzlobeně, až se sám sobě podivil. Vždy, a za každých okolností dokázal být nad věcí a řešit věci s chladnou vlavou a bez emocí, ale nyní se v něm jeho krev přímo vařila. Srdce mu tlouklo jako o život, ale uklidnit se najednou nedokázal.

 Měl chuť ji nařezat jako malé holce, ani nevěděl proč. Vadilo mu, že se mu nesvěřila. Vadilo mu, že ho tu nečekala, že ho zcela obešla, že ho neposlechla. Ale nejvíce mu vadilo, že riskovala to, že se k němu už nevrátí. A právě ta představa, ho zcela rozhodila. Úplně ho srazila na kolena, a to se mu vůbec nelíbilo. 

Skousl by totiž snad všechno na světě. Cokoliv by provedla, dokázal by omluvit, však je náčelník klanu. Její neposlušnost by ji odnaučil. Ale její odchod, by neskousl nikdy. A právě ten pocit, který se nyní usadil v jeho srdci a mysli, byl pro něj zcela neznámí a vůbec mu nerozuměl. 

„Já..., můj pane..., tak to není. Musíte mi věřit. Chtěla jsem vám to říci, ale..., odpusťte mi, prosím. Všechno vám vysvětlím." 

„Samozřejmě, že vysvětlíš, má paní!" durdil se, „Očekávám od tebe podrobné vysvětlení a samozřejmě kajícnost. Doufám, že jsi si vědoma toho, že tě musím potrestat, má paní! Ztrestám tvou neposlušnost, a po té započneme s tvou výchovou."