„Musíš být unaven, můj pane." Pronesla Linnet do ticha, když vstoupili do jeho pokoje. Z kádě stoupala pára a Phelan zatoužil po tom, konečně své znavené tělo ponořit do horké vody.

 Rozepnul kožený pás, sundal ze zad svůj meč a shodil na zem svou zbroj. Pak roztáhl ruce, aby ho jeho žena mohla svléci. Nemusel ani nic říkat a Linnet pochopila. 

Opatrně začala svého statného muže svlékat, ale ruce se jí třásly touhou a vzrušením. Prostě si nemohla pomoci. Neviděla ho sice čtrnáct dní, ale měla pocit, jakoby to byla celá věčnost. Toužila po něm. Největší práci ji ovšem ale daly jeho boty. Když je ale svlékla, vstoupil Phelan do kádě a labužnicky opřel hlavu o její okraj. Zavřel oči a skoro zavrněl. 

„Vykoupej mě, má paní," řekl, se zavřenýma očima, „Nejprve se ale vysvleč," Linnet na moment zaváhala, pak ale ze sebe shodila svůj šat, „Dobře učiníš, když vstoupíš do kádě za mnou. Jsem moc unaven, má paní a velmi špinav." Linnet učinila, co žádal. Však ani po ničem jiném netoužila, než si svého muže pěkně omýt a pak se k němu konečně přivinout. 

Pustila se do práce, ale Phelan ani po celou dobu neotevřel oči. Vzrušovalo ji, se dotýkat jeho mužného těla, ale snažila se na sobě to nedat znát. I když jí bylo jasné, že kdyby na ni pohleděl, poznal by to.

 Umyla jeho i sebe, a když byla hotova, Phelan vystoupil z kádě. Opět beze slova roztáhl do široka ruce, aby ho mohla utřít. Pak si lehl na svou širokou postel, založil si ruce pod hlavou a konečně na ni pohlédl. 

„Jak ses měla po dobu mé nepřítomnosti, má paní?" Zeptal se, a Linnet nervózně popošlápla. Stála v čele postele úplně nahá a jeho jiskrný pohled ji propaloval až do morku kostí. 

„Stýskalo se mi, můj pane," Řekla upřímně a zčervenala, „A měla jsem o vás strach."

 „Říkal jsem ti, že o mne se bát nemusíš, má paní." 

„Já vím, ale stát se může cokoliv, můj pane. Však jsme ve středověku a..." Phelan nechápavě povytáhl obočí a Linnet nahlas polkla. Slovo středověk tehdy přeci nebylo známo. 

„Stále mám pocit, že mi něco tajíš, má paní?!" Řekl klidně, „Nechceš svému choti něco sdělit?" Linnet horlivě zatřásla hlavou k odporu.

 „Ne, můj pane. Není co, já..."

 „No jak chceš, má paní. Jen bys měla vědět, že lež a klam, nemají v mém životě místo. Pakliže je něco, co tě trápí, svěř se svému muži. V opačném případě to budu brát coby zradu a přetvářku. Což nepřipadá v úvahu, má paní. Něco takového neodpouštím." 

„Já vím, můj pane," pípla Linnet do země. Nedokázala se mu ani podívat do očí, „Nemám co říci."

 „Tedy dobrá! Pakliže je to opravdu tak, a nebojíš se mého hněvu..." pevně ji pohlédl do tváře, aby ji dal poslední možnost promluvit a svěřit se mu. Když přesto mlčela, jen pokrčil rameny, „Tvůj muž je velmi chápavý, má paní. Dokáže odpustit cokoliv..., jen jediné nikdy. Lež a klam. Pamatuj si to." Řekl a Linnet se po celém těle rozlilo horko. Zalapala po dechu a na moment ji napadlo, se mu opravdu svěřit. Pak ale ten nápad přeci jen zavrhla. 

„Budu si to pamatovat, můj pane." Zašeptala. Několik dlouhých a nekonečných vteřin bylo ticho. Phelan si ji dlouze prohlížel a mlčel. 

„Tak, má paní," řekl nakonec, „Než jsem odjel, pronesla jsi přání, zkusit se svým mužem jakousi polohu šedesát devět."