„Je hezké, když se žena na svého muže dívá tak, jak ty na Phelana," zamrkala Astrid na Linnet, když už několik dlouhých minut neřekla ani slovo a nespustila z jejího bratra oči, „Je to statný muž a nejlepší válečník, jakého kdy tato země nosila. A kromě toho..., je i dost hezký, že ano Linnet?"

 Seděli na zahradě pod košatou slivoní a odpeckovávaly švestky na sušení už nejméně tři hodiny a Linnet ze svého muže téměř nespustila oči. Nejdříve ho pozorovala, když vysvětloval stavitelům, jak mají stavět obydlí pro jeho poddané, které si sám navrhl. Pak jak si sám ková svého koně a potom když se honil na zahradě s Annou. Nyní cvičil své muže v boji, a stále na něho zamilovaně hleděla. 

Moc dobře poznala, že se do Phelana zamilovala. A nebylo vlastně ani divu. Phelan byl muž, kterému by žádná žena neodolala. Byl hezký a statný. Chrabrý válečník a ještě k tomu náčelník klanu. Byl chytrý a vzdělaný. Byl spravedlivý a uznalý ke všem svým lidem. Ctil hodnoty lidského ducha. A ještě k tomu byl gentleman každým coulem. K ženám se choval tak, že ho musela milovat každá, která ho poznala.

 I k Linnet se tak choval. A proto, že to byla jeho paní, ještě pozorněji. Jen jeho srdce ještě nezasáhla láska. Ano, Linnet ho jistě okouzlila. Ještě teď si všichni stále šuškají, jaké divoké zvuky se linuly z jejich ložnice, když spolu poprvé splynuli. 

Líbila se mu, to bylo nesporné a vzrušovala ho, to se mnohdy nedalo přehlédnout. Ale láska to nebyla. A měla strach, že vzhledem k tomu čím si prošel, ani lásku snad cítit nechce. 

To ovšem ani ona, nebyla schopna akceptovat. Phelan se obětoval pro ně, i pro svůj lid. Vždy. A ona si přála pro svého bratra štěstí a kouzlo lásky, které si jistě zasloužil. Přála si, aby ztratil hlavu a poznal ten pocit naplnění, kterého mu ještě nebylo přáno. I přesto, že již byl třikráte ženat. 

A snad právě proto, se on sám obrnil proti tomu, aby ho láska dostihla. Podezřívala ho z toho, že takto se cítil bezpečněji proto, že pokud by svou ženu ztratil, necítil by tak velkou bolest. A proto se jí právě Linnet, zdála jako jediná žena, která je schopna náčelníka přimět milovat. Jen si jeho lásku musí získat, ale jak znala svého bratra, lehké to nebude.

 Poznala ovšem za tu dobu i letoru této dívky. Byla tvrdohlavá, jako mula. Byla upovídaná a stále se chovala trochu jako dítě. Byla zvláštní, jiná, divoká a nezvladatelná. Přesně jako bývala ona. A přesně taková, se Phelanovy i líbila. Phelan byl totiž stále ve střehu a neustále ji hlídal. Linnet jak poznala, byla pohroma sama. Pohroma, které ovšem náčelník nedokázal odolat, i když to nikdy nepřizná.

 „Ach ano..." zašeptala Linnet zasněně, „mohla bych se na něj dívat stále. Vždyť se podívej..., ty svaly, ta síla, ta moc..., a představa, že pod kiltem je nahý..." Mrkla na ni, a obě se nahlas rozesmály. Staly se z nich dobré přítelkyně, a i Linnet si byla vědoma vzkvétající lásky mezi ní, a Rhysem. 

„Já si raději představuji Rhyse." Zasmála se Astrid a kývla jeho směrem. 

„No, ale jeden rozdíl mezi námi přeci jen je..."povytáhla Linnet obočí, „já na rozdíl od tebe už vím, co se Phelanovy pod kiltem skrývá. A věř mi..." zatvářila se uznale a zděšeně zároveň, „že je..." roztáhla doširoka ruce a obě se rozesmály tak nahlas, až se několik mužů, včetně náčelníka na ně udiveně podívalo. 

„No ale jsi dnes nějaká smutná, Linnet."

 „Jo, jsem jeho ženou už několik dní a od svatební noci, za mnou nebyl. Myslela jsem si, i že budu lehávat v jeho posteli, ale vyhradil mi vedlejší místnost, Astrid. A vůbec na mě nemá čas."

 „Má spoustu práce, Linnet. Jako náčelník, je zodpovědný úplně za vše. Téměř každý večer, ho vídávám sedat nad písemnostmi až dlouho do noci. Právě ukončil válku mezi klany. Sjednotil celou Vysočinu a stal se jediným jejím náčelníkem. Je toho na něj mnoho." 

„Jo, ale takhle se dědice nedočká!" Zamračil se Linnet a Astrid potlačila úsměv.

 „Jsi žena..." pokrčila rameny, „proč mu to nepřipomeneš. Myslíš..., že by tě snad odmítl?"

 „To nevím..., mám pocit, že na mě pro samou práci snad zapomněl." 

„Tak to je jediné, čemu bych nikdy nevěřila," šťouchla ji, aby ji povzbudila, „náčelník se nestydí za touhu, kterou k tobě cítí, když si poblíž něj, nevšimla sis? To se přeci přehlédnout nedá." Linnet vykulila oči a zalapala po dechu, když ji to došlo. 

„Vážně?" znovu pohlédla na Phelana, který se nějak podezřele mračil jejich směrem. A nebylo divu. Dvě ženy, které mu daly a jistě ještě dají nejvíce zabrat, pohromadě. To už bylo opravdu na pováženou. „Takže ty myslíš..." vydechla Linnet zamyšleně, „že bych měla..." čertovské ohníčky v jejích modrých očích, byli téměř vražedné.

„Měla," přikývla Astrid, „jsi paní tohoto hradu. Jsi náčelníkova žena a jsi žena, po které touží, tak toho využij. Musíš si jeho srdce získat, Linnet. Náčelník ho obezdil vysokou zdí, aby se necítil zranitelný. Tak bojuj!"

 „Taky že budu! To budeš koukat!" Zašklebila se, „Jen doufám, že je stále stejného názoru, co se týká poprav."

 „No..., toho se bát nemusíš," vybuchla Astrid v smích, „spíš by ti nařezal nebo tě dal zazdít. Ovšem jak ho znám..., postaral by se o to, aby k tobě měl přístup někdo, kdo by tě samozřejmě..., že bez jeho svolení..., osvobodil."