„A na copak chceš být připravená, sestřičko?" Pronesl Rhys, s ironickým podtextem v hlase. 

„Za dva měsíce mi bude osmnáct, a pak už mi nemůžeš zakazovat randění. A jelikož jsem se rozhodla, že přijdu na své osmnáctiny o panenství, chci být připravená." Zašklebila se na něj.

 „Vážně? Myslím, že se pleteš!" řekl rozhodně, „Dal jsem si slib, že se o tebe postarám a to také udělám! A jelikož tě nelze pustit z dohledu aby nenastala katastrofa, dokud nebudeš mít muže, budeš mě poslouchat!"

 „Hmm! A jak si toho muže asi najdu, když ke mně žádného nepustíš?" 

Rhys si povzdechl a znovu přejel svou sestru pohledem. Nejraději by ji nařezal. A potřebovala by to, jako sůl. Bylo mu šestadvacet, ale cítil se na padesát, zásluhou své nezbedné sestry. Někdy se modlil, aby se její potencionální manžel našel co nejdříve, aby měl klid. Pak už to bude na něm, aby si ji srovnal. 

Její lehkovážnost a ztřeštěnost, přivodila mu nejednou potíže. Kolikrát musel žehlit její průšvihy. Někdy měl vážně pocit, že ona má prostě patent na maléry. Na co sáhla, to rozbila. Už od malička byla nešikovnost sama. Byla ztřeštěná a potrhlá, a nevypadalo to, že by z toho někdy mohla vyrůst. Její výřečnost, hyperaktivita a hubatost, byla také na zabití. Mluvila dříve, než myslela a mnohokrát se právě díky své zbrklosti, dostala sama do problémů. A svou snahou z toho nějak vybruslit, se dostala do ještě větších. 

Kolikrát si říkal, že ji snad chybí pud sebezáchovy, nebo jakýsi alarm, který by ji řekl, kdy je čas přestat. Byla zkrátka chodící pohromou, a bylo mu jasné, že pro ni musí sehnat muže, který by ji zvládl. Pořádného chlapa, který by na ni stačil, aby ji srovnal a nezhroutil se z toho. 

„Už aby to bylo." Vydechl nahlas, aniž by si to uvědomil.

 „Co?"

 „Ale nic! Jen jsem tak přemýšlel." Zamračil se a znovu přehlédl její image. 

Dlouhé nazrzlé vlasy, měla spletené do mnoha drobných copů a vyseli jí pomalu až k pasu. V obočí piercing. Na jazyku piercing. Na prsou vytetovaný erb jejich rodu v podobě hada omotaného okolo meče. A na zadku vytetovanou březovou ratolest. Do toho ještě onu neforemnou košili, která sahala sotva do půli jejích lýtek. S velkým nápisem, „Zde můžeš líbat," a se šipkou směřující na prsa a do jejího rozkroku. I na zadku měla obdobný nápis. Zamračil se, když si vzpomněl, že si ji před časem vzala dokonce i do školy. Samozřejmě pak byl opět předvolán k vysvětlení.

 „To máš zase tu strašnou košili?" Hodil na ni varovný pohled.

 „Už ji nosím jen na spaní. Přišla jsem ti dát dobrou noc a..."

 „A ukázat mi tu nádheru, co máš v puse?!" povytáhl obočí. 

„Jo, ale..." popošlápla a mrkla na knihu na stole, „Co je v té knize tak zajímavého, že ses od ní celý den neodrhl?"

 „Historie Brynmoru. Je to velice zajímavé. Jsou tam skutečnosti, o kterých jsem neměl ani tušení. Právě jsem narazil na jednu pověst, která se váže právě k tomuto hradu, a když tak na tebe koukám..., jakoby se týkala tebe." Myslel to samozřejmě jen v žertu, ale když to vyslovil, musel uznat, že na tom něco bylo.