„Má paní," zašeptal Phelan a pohladil Linnet po tváři, „nemusíš se bát." Konečně zaklapli dveře a oni osaměli.

 Kolikrát už musel postoupit onu šarádu? Už po čtvrté ležel se svou ženou na manželském lůžku, a musel dokazovat svou mužnost. Schopnost, oplodnit svou ženu. Ona tradice, kdy jsou vydáni na pospas svým příbuzným a vystaveni jejich očím a pokřikování, se mu vůbec nelíbila. Ovšem nedokázal s tím nic udělat. Mohl je alespoň vykázat ven z pokoje, to ale bylo vše. 

Bylo ale jisté, že právě on, jakožto muž, měl o hodně obtížnější obstát. Jeho paní, vždy ženy uložily do postele a přikryly až po bradu, on byl ale vystaven zvědavým očím žen, i mužů. A musel obstát. Jako muž i náčelník. 

Bylo tedy žádoucí, aby se dostavila jeho erekce, aby nebylo pochyb o jeho mužství a udržel si svou tvář a sílu v očích všech. Věděl, že se mužům někdy stávalo, že se jejich erekce nedostavila, a to proto, že byli vystaveni stresu a nervozitě. A nebylo divu. Jemu tedy naštěstí, se to ještě nestalo. Jeho kopí zatím poslouchalo na slovo. Byl plný sil. 

I když si musel přiznat, že jeho tři první ženy ho nevzrušovaly tak, jako Linnet. I přesto se ale jeho kopí projevilo v plné síle a spokojenosti přihlížejících. Dnes ovšem, to bylo jiné. Dnes se nemusel nějak zvláště přemlouvat. Pohled na to, když ji ženy svlékaly, jeho tělo probudilo spolehlivě. A když ji uložily do postele a všiml si, jak vykulila oči, když se svlékl on a spatřila jeho nahotu, vzrušilo ho to ještě více.

 Ano, dnes nemusel mít obavy, že jako muž selže, a tím pádem i jako náčelník v očích svých lidí. Neselhal ještě nikdy, ale přeci jen to bylo dnes o mnoho příjemnější. Choulila se pod přikrývkou a lehce se třásla obavami, ale poznal, že po něm touží. 

A on toužil po ní. Poprvé za svůj život po ženě se kterou se měl pomilovat, zatoužil. Už to, bylo pro něj odměnou a vysvobozením. Nemusel jen plnit svůj úkol hřebce, ale také si dopřát trochu slasti milování.

 „Nemám strach, můj pane." Zašeptala a Phelan se musel usmát, protože pohled na ni jak ji koukají jen oči zpod přikrývky, byl úsměvný. A krásný zároveň.

 „Opravdu ne, má paní?" Usmál se a sáhl na kraj přikrývky tak, aby věděla, že ji touží odhalit.

 „Opravdu ne, můj pane. Já..., toužím po vás." Zašeptala a Phelanovy znovu přelétl po tváři úsměv. Líbilo se mu, že z něj nemá strach, ale ještě více to, že po něm opravdu touží. I Kdyby mu to neřekla, poznal by to. 

Jenže ona to řekla. Opravdu ano. Nevěřícně si odfrkl a znovu jí pohlédl do jejích modrých očí. Tato žena byla opravdu zvláštní. Takto ženy nemluvili. Vlastně byl zázrak, když vůbec mluvily, nebo alespoň nějak dali znát, že se jim to líbí, aby si nepřipadal opravdu jako plemenný hřebec.

 Pomalu, aniž by přerušil jejich oční kontakt, z ní začal stahovat přikrývku. Nebránila se. Ani se nehnula, jen se na něj dívala. 

„Zrovna tak, jako já po tobě, má paní." vydechl. A byla to pravda. Její krása a nahota, ho ještě více vzrušila. Zdali to ještě bylo vůbec možné.