Skotská vysočina. Hrad Brynmor. Současnost. Červenec 2024 

Linnet MacCollinsová, se zamračila na svého staršího bratra Rhyse. Už několik hodin se před ním naparovala a snažila se, aby si všiml jejího nového image. Jenže Rhys, jakoby měl klapky přes oči a uši. Seděl nad nějakou knihou, zcela zabrán jejím obsahem. 

Nacházeli se právě v jedné z mála obytných místností, která se na hradě Brynmor nacházela. Byl to jejich domov. Sídlo jejich předků, a jejich jediné útočiště. Před dlouhými osmi lety, když jí bylo deset, zemřeli jejich rodiče při autonehodě. A jelikož Rhys právě nabyl plnoletosti, mohl si svou nezletilou sestru vzít do opatrování. A její bratr, bral rodičovské povinnosti hodně vážně. Mnohokrát však k její nelibosti. 

Rodiče jim zanechali značné jmění a panství v Anglii, tak se jim nevedlo zrovna špatně. Jenže Rhys se před nedávnem rozhodl panství prodat, a přestěhovat se na jejich rodové sídlo Brynmor. A její bratr tu byl na rozdíl od ní, ve svém živlu.

 Rhys totiž od malička provozoval zálibu v historickém šermu. Jezdil na koni, a od útlého věku byl členem jakéhosi historického spolku. Oháněl se mečem a kordem jako hotový mistr. Vystudoval historii, snad právě proto, že ho temná doba středověku tak fascinovala. I oni totiž pocházeli z jakéhosi starodávného rodu, a snad právě proto, jak byla Linnet přesvědčena, tak moc hltal všechno, co se historie týkalo. 

„Co to zase študuješ?" Zamračila se Linnet na bratra. Ten ale ani nevzhlédl od knihy, jen něco zabručel.

 „Historii Brynmoru," řekl zamyšleně, aniž by se na ni podíval, „Našel jsem tu knihu zde, a jsou v ní skutečnosti, o kterých jsem neměl ani ponětí." 

Linnet si povzdychla a vyplázla na něj jazyk. Jenže ani toho si nevšiml. Zamračeně ho přejela pohledem. Zase by oblečen, jako nějaký středověký rytíř. Jako obvykle ostatně. Dříve se tak oblékal, jen když se svým spolkem bláznů, cvičili středověké souboje. Od té doby co se ale přestěhovali na Brynmor, měla pocit, že tak nastrojen chodí stále.

„Hmm," nakrčila nos, „zase budete blbnout?!" protočila oči v sloup, „Jako malý kluci."

 „Blbnout?!" konečně k ní vzhlédl, „Je to spolek historického šermu, sestřičko. A baví mě to." 

„Jo, ale doufám, že ne zde. Minule jsem se ani nevyspala. Bláznili jste až do noci..."

 „A no jo...," zabručel, „až zítra...,"pak se zamračil, když si konečně všiml Linetina podivného výzoru," co to máš sakra zase na sobě?!" Přejel sestru od hlavy až k patě a mračil se čím dál tím více. 

Už se mu zdálo, že se konečně dostala z puberty, která pro něj byla tedy dosti těžká, ale Linnet byla prostě Linnet. Prošel s ní vším, co snad vůbec bylo možné. Od hulení trávy, po absenci ve škole, kdy musel hodně žehlit její docházku, až po tetování, které si nechala vytvořit bez jeho souhlasu. A nyní jak se zdálo, přibyl ještě piercing. 

„Hezký viď?" Vyplázla na něj jazyk a Rhys vypustil přebytečný vzduch z plic. Na jejím jazyku spatřil tři kovové kuličky. Podobný měla i na obočí. 

„A do prdele! Co to zase má být?! A co ta maškara, co máš na sobě?!"

 „To je piercing, bratříčku. Já nežiju jako ty..., sto let před opicema, víš?"

 „Ach tak!" opřel se do opěradla křesla přísně a založil si ruce na prsou, „zajímalo by mě tedy..., k čemu je piercing na jazyku dobrý?!"

 „No k čemu..., bude ze mě nejlepší milenka, jakou si chlap může přát. Představ si, až budu..."

 „Až budeš co?!" zahromoval, „Jsi panna..., na co potřebuješ piercing?" 

„Kvůli tobě, bratříčku! To ty ke mně žádnýho kluka nepustíš na sto metrů. Ale já se rozhodla, že budu připravená. Študuju, víš?" 

„Jo? A co?" Zašklebil se Rhys na svou nezbednou setru a hodil na ni varovný pohled.

 „Umění lásky. Študuju techniky milování a vše, co se erotiky týká!" bojovně vystrčila bradu, „Budu připravená!" 

***