povidky delena

PODOBNOST SE SERIÁLEM? ČISTĚ JENOM OKRAJOVÁ. JMÉNA. MÍSTO.NĚKTERÉ POSTAVY-A TY JEN PROTO,ABYCHOM SI UMĚLI PŘEDSTAVIT,JAK VYPADAJÍ! ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ Stál jsem u okna svého sídla a díval se ven.  Už třistapadesát let tu takto stávám a kochám se neskutečnou krásou ,této krajiny.  Všude,kam mé oko dohlédlo,byli lesy,louky a v dálce se krčilo městečko Mistic Fall.  Městečko,kde žila ona.  Dívka,do které jsem se bezmezně zamiloval.  Hned poprvé, co jsem ji spatřil za pultem.  Hned poprvé,co jsem ji uviděl,jsem poznal,že to je ona. Hned poprvé,co jsem ji uviděl,jsem věděl,že jsem stracen.  Věděl jsem,že je to dívka,se kterou bych chtěl strávit svůj věčný život.  Ale také jsem si hned na začátku uvědomil,že vlastně nemám ani právo ji do toho všeho zatahovat.  Že nemám právo, to po ni chtít.  Že nemám právo,to po ni žádat.  A tak,jsem ji po těch několika málo schůskách.  Po těch několika málo dotecích.  A po těch několika málo polibcích,které mě ještě teď pálily na rtech,opustil.  Opustil,ale nikdy jsem nepřestával hlídat její kroky.  Nikdy jsem ji nespustil z očí. Ani bych to nedokázal. Musel jsem ji alespoň vidět.  Alespoń ji spatřit s povzdálí.  Alespoń se dívat a mučit tím sám sebe.  Už třistapadesát let si přeji jediné.  Aby se to nemuselo stát. . Abych to nemusel být já.  Abych se vyhnul svému osudu.  Ale bohužel!   Když jsem se jednou vrátil od ní a dozvěděl jsem se tu správu,už jsem se za ní nikdy nevrátil.  Nemohl jsem to po ní žádat.  Věděl jsem to hned,když jsem vstoupil do rozlehlé haly.  Byli tam všichni. Moje sestra Carolin a její muž Nik.  Moje babička a moje matka.  Byli tam všichni a ještě někdo.  Byl tam posel.  Byl tam muž,který v ruce držel zapečetěné psaní. A byl oblečen ve starém dobovém ošacení,přesně tak,jak to vyžadovala tato chvíle.  Ano!  Přesně v tu chvíly,jsem si uvědomil,že ji musím opustit.  Protože svému osudu,nemohu utéct.  Pocházel jsem z jednoho s velmi starého a mocného rodu.  Královského rodu.  A jelikož je psáno v našich zákonech,že každých tisíc let usedne na trůn nový nástupce.  Měl jsem na tento pomyslný trůn všech upírů,usednout já.  Povzdychl jsem si.  A to je právě ten problém . Protože dívka,kterou miluji a která se stane mou ženou,musí projít několika skouškami.  Ale tou nejhorší.  Tou nejhorší je,že se právě v den korunovace ,změní moje upíří podoba.  V něco,co po ní nemůžu žádat,aby vůbec spatřila,natož aby to milovala.  „Damone!“.  Trhl jsem sebou.  Byl jsem tak zabrán do svých myšlenek,že jsem si ani nevšiml,že už tu nejsem sám.  Otočil jsem se na Carolin a všiml jsem si,že tu není jenom ona,ale na konci té velké haly sedí moje babička a matka.  Babička mi jen pokývala rukou,abych přišel blíž.  Carolin mi stiskla ruku a soucitně se na mě usmála. Vždycky mě chápala.  A možná jako jediná,mi rozuměla.  „Sedni si chlapče.“.  Řekla moje babička když jsem přišel až k nim.  Už z jejích očí,jsem poznal,že má na srdci něco velmi důležitého.  Ona se vlastně s ničím,nikdy moc nepárala.  Byla takový generál v sukních.  Nikdo! Nikdo si nikdy nedovolil ji odporovat.  Už jen proto,že jsme věděli,že při své moudrosti,má vždy pravdu.  A taky proto,že vždycky všechno věděla.  Nikdo,před ní nemohl nic utajit.  Nikdo. Protože viděla do duše i mysli každého člověka i upíra.  Když jsem si sedl naproti ní,trochu se ke mně naklonila a stiskla mi ruku.  „Miluješ ji?“.  Podíval jsem se na ni.  Věděl jsem,že to před ní neutajím.  „Miluješ chlapče,vím to! A proto...,musíš ji pozvat k nám!“.  Vyděšeně jsem se na ni podíval.  Bože!  Tomu jsem přeci chtěl zabránit!  Zoufale jsem zatřásl hlavou.  „To...,to nemůžu!  Vždyť...,ani neví,že jsme upíři.!“.  Vykřikl jsem zoufale.  „Nemůžu ji tomu vystavit! Nemůžu!“.  Zadrhl se mi hlas.  Tolik bych si přál ji znovu vidět.  Samozřejmě!  Přál!  Ale prostě ji tomu vystavit nedokážu.  „Tak dost chlapče!  Láska není očistec!  A jestli tě miluje...“.  Stiskla mi ruku a usmála se.  „Jestli tě i ona miluje...,tak to přeci dokáže!“.  Stěžka se zvedla k odchodu.  „A potom!  Skoušet ji budu já!  Takže věř...,že ještě než dojde ke korunovaci,budu si jistá zda je její láska čistá a zda to zvládne!“.  Zkroušeně jsem sklopil hlavu.  Bože!  Co budu dělat?!  „Jsem s tebou!“.  Carolin mi položila ruku na rameno.  „Zvládne to neboj!  Však...!“. Zavýskala a zasmála se.  „Však tou skouškou,musel projít i Nik...,no jo!  Do královské rodiny,se nemůže přiženit jen tak někdo!“.  Vážně jsem vždycky obdivoval její povahu.  Ještě nikdy,jsem ji snad neviděl se špatnou náladou.  „Zvládne i to..!“.  Zašeptala po chvíly,když viděla můj skroušený pohled.  „Věřím že ano!  A víš proč,můj milý bratříčku?“.  Zatočila se v kole a pak si s úsměvem klekla k mím nohám.  „Protože ty ji tak moc miluješ,že vím,že to musí být ta pravá!“.