povidky delena

Nemohla jsem se ani hnout.  Srdce mi divoce bušilo.  Strachy?  Né!  Určitě né!  Vím,že se nemám čeho bát!  Vím ,že ho miluji!  A vím,že ho budu milovat stále!  Ať je jakýkoli.  Ať je kdokoli.  Ať je cokoli.  Nemůže být tak hrozný!  Nemůže!  Ale přesto,jsem s obavami sledovala jak Stefan pomalu vytahuje z Damonovi hrudi,dřevěný šíp.  Pak ale na chvilyčku zaváhal a podíval se na mě.  „A ještě něco Eleno!“.  Řekl.  „Ještě něco ti musím říci,než to udělám!“. Přistoupil až ke mně a zadíval se mi do očí.  „Pověst nelhala!“. Nechápavě jsem se na něj zadívala.  „Co teď uvidíš!  To je Misticfalská bestiie! Je to Misticfalská bestie, která neublíží jenom tobě...“.  Na chvilynku se odmlčel a podíval se s láskou na svého bratra.  „A mě!“. Povzdechl si,zavřel oči a když je otevřel,viděla jsem v nich slzy.  „Je silný!  Rychlí!  Nebezpečný! Nic ho nedokáže zabít!  A nikdy nemůže zemřít!“  Chrlil ze sebe ta slova. Měla jsem pocit,že se mu pak snad i ulevilo.  Že nemusel tu tíhu, toho tajemství,nésti sám.  „Už dlouho se straní lidí. Už dlouho se snaží,v sobě tu bestii krotit,ale nebývalo to vždycky takové!  Vlastně,ani neměl!  A nemá jinou možnost!  Tím chci říct...“.  Vzal mě za ruku a povzdechl si.  „Tím ti chci říci Eleno! Že to je, to jeho strašlivé prokletí!  To prokletí,mu ani nedovolí, aby tomu zabránil!  To můžeš pouze ty!  Jenom ty mu můžeš pomoci!  Jenom ty,protože prolomíš tu kletbu!  Prolomíš ji tím,že se mu zcela!  S láskou oddáš!  „. Zalapala jsem po dechu.  Chtěla jsem mu říci,že to už se přeci stalo,ale zarazil mě dříve,než jsem stačila promluvit.  „Já vím! Ale to není všechno Eleno!  Musíš se s ním milovat!  Musíš mu dovolit,aby se s tebe krmil!  A musíš ho milovat i v té podobě,kterou uvidíš!“.  „Ale vždyť“.  Špitla jsem.  „Vždyť přeci...,říkal jsi...,že je vždy takový!  Že když jsme se milovali...takový byl!  Jenom, to mé srdce vidí jinak!“.  Soucitně se na mě usmál.  „Ano ! Právě proto vím,že jsi ta pravá!  Kdybys ho viděla jinak už teď...,byla by jsi mrtvá! Ale přijde chvíle Eleno...“.  Řekl a znovu přistoupil ke svému bratrovi.  „Přijde chvíle,kdy ho uvidíš v této podobě!“.  Dořekl to a vytáhl šíp z Damonovi hrudi.  „Bude to chvíle,kterou určilo to prokletí!  Chvíle kdy si tě vezme!  Kdy tě bude líbat!  Hladit!  Milovat!  Kdy se z tebe bude krmit! Chvíle kdy ho uvidíš,takového jaký je!  Chvíle...,kdy musíš dokázat,že tvá láska je větší než strach!“.                                                                                                                                                Najednou jsem měla pocit,že jsem slabá.  Že mé nohy mě sotva unesou.  Srdce mi divoce bušilo. A můj dech začínal stoupat,závratnou rychlostí.  Podívala jsem se vyděšeně na Stefana a pak na něj.  Na muže,kterého tolik miluji.  Zatím se ani nehnul.  Nevěřím,že může být tak strašný!  Nevěřím!  Vždyť!  Kdo zná,tu andělskou tvář...!  Kdo zná tu tvář anděla,nikdy neuvěří,že se v něm skrývá ďábel!  Nikdy!  Najednou jsem si všimla,že se pohnul.  Pohnul se. Vážně se pohnul!  Zachvátila mě taková radost,že se mé nohy, samy rozešli směrem k němu.  Chtěla jsem se mu vrhnout kolem krku.  Chtěla jsem ho objímat.  Líbat.  Chtěla jsem být u něj.  Ale uprostřed pohybu,mě zastavily Stefanovy ruce.  „Ještě né!“.  Podíval se na mě s úsměvem. „Ještě né Eleno! Chci ,aby jsi ho viděla!  Chci,aby jsi na to byla připravená!“.  Znovu se pohnul. Všimla jsem si,že se mu pod nárazy dechu,začíná zvedat hruď.  Divoce sebou zazmítal a otevřel oči.  Ale vypadalo to,že nás ani nevidí.  Že se dívá ,jakoby skrze nás  .Z hrdla se mu vydral hrozný výkřik a začal sebou divoce škubat a zmítat.  Teď jsem pochopila,proč ho Stefan poutal řetězy.  Obyčejné provazy,by neměli šanci. Škubal sebou.  Zmítal se.  Křičel.  Bylo to hrozné.  Nemohla jsem si pomoci,ale chtěla jsem se k němu vrhnout a obejmout ho.  Ani jsem si nevšimla,že mě Stefan musí vší silou držet,abych se mu nevyškubla a opravdu se mu nevrhla do náručí.  Najednou křečovitě a vší silou,zaťal své ruce připoutány na opěradlech židle do dřeva tak,až mu z pod nehtů tekla krev.  Bolestivě zvrátil hlavu dozadu a vykřikl.  Bylo to strašné!  Třásla jsem se!  Ale né strachy z něho,ale o něj.  Jeho dlaně se zmítaly pod tíhou řetězů a vypadalo to,jako by se prodloužily.  A jako by mu narostly dlohé a ostré drápy.  Zuřivě sebou házel.  Řval.  Několikrát zvrátil hlavu dozadu a zase zpět .Řetězy řinčeli a chrastily. Praskalo dřevo na masivním křesle . Slyšela jsem,jak zhluboka dýchá ,až skoro sípe.  Jak bolestí sténá.  Řve.  Křičí.  Skrátka ,bylo to strašné.  Pak se malinko uklidnil.  A pomalu. Pomalu ,narovnal hlavu.  Podívala jsem se na něj.  Stála jsem neschopna slova.  Neschopna pohybu.  Dívala jsem se na něj a srdce mi bušilo.  Jeho tvář!  Jeho tvář...!  Bože!  Celé oči měl podlity krví.  Temně rudé,až černé žíly pod očima mu zakrývali celou tvář!  Vlastně!  Celou tvář. Krk.  A i ten kousek ,odhalené hrudi,co jsem viděla ,mu zakrývaly provazce černých krvavých žil. A jeho ruce.  Jeho ruce, byli  dlouhé  krvavými provazci protkané drápy .  A celé jeho tělo,jakoby sálalo ohromnou energiií!  Jakoby z něho sálal žár!  Měla jsem pocit,že kdybych na něj sáhla,musím se popálit!  Bylo to hrozné! Bylo to strašné!  Bylo to děsivé!  Vůbec jsem ho nepoznávala.  Cítila jsem,jak mi Stefan stiskl ruku.  Třásla jsem se. Třásla jsem se tolik,že to nešlo zastavit.  Nemohla jsem si pomoci.  Ale přesto!  Přesto jsem necítila strach!  Necítila!  Ani trošičku!  Jen soucit!  Bolest!  A touhu!  Touhu mu pomoci! Obejmout ho!  Obejmout a vzít si ,alespoń kousíček jeho utrpení.